Traumatem holocaustu trpí i vnuci přeživších

20. duben 2012

Vliv traumatu přeživších na jejich děti. To je podle izraelského listu Haarec jedna z nejdiskutovanějších oblastí výzkumu v rámci studií o holocaustu. Nová studie Haifské univerzity podle listu potvrzuje, že traumatem je ovlivněna druhá i třetí generace – tedy nejen děti, ale i vnučky a vnuci těch, kdo zažili válečné pronásledování. Vědci z tamní katedry pedagogiky zaznamenali mezi druhou a třetí generací přeživších příznaky posttraumatické zkušenosti nebo problémy v komunikaci či interakci.

Studie je založena na hloubkovém dotazování 196 Izraelců jednak z druhé generace přeživších holocaustu, kteří jsou psychicky zcela v pořádku a netrpí žádnými poruchami, a jednak třetí generace, tedy mladých lidí zhruba ve věku 18 let. Vědci v rámci citovaného výzkumu podle listu Haarec identifikovali tři způsoby vyrovnávání se s traumatem, které se snadno přenášejí z generace na generaci.

Nejprve poukázali na neustálý strach z ohrožení a na tendenci zaměřovat pozornost na skutečnosti spojené s přežitím. Podle respondentů z druhé generace byli jejich rodiče celý život emocionálně angažovaní v boji o přežití ve světě, který je stále ohrožoval. Přeživší holocaustu se podle svých dětí neustále snažili být připraveni na nenadálé situace, které by mohla přinést neznámá budoucnost. Někteří respondenti také uvedli, že je jejich rodiče příliš ochraňovali a bránili jim, aby jako děti chodily ven se svými kamarády.

Přeživší se také báli, že jejich děti budou nějak zraněny nebo náhle zemřou. V důsledku toho se tyto děti mnohdy naučily mít strach z toho, aby svým rodičům nějak neublížily, nebo trpí úzkostí při pomyšlení na jejich smrt. Strach rodičů se navíc často projevoval přípravami na nějakou budoucí kalamitu. Shromažďovali například zásoby jídla či jiných věcí nebo děti pořád krmili, aby přibíraly na váze, a byly díky tomu odolnější vůči jakémukoli nebezpečí.

Studie vědců z Haifské univerzity ukazuje, že tyto obavy o přežití se přenášejí z generace na generaci. Podle listu Haarec je potvrzují zkušenosti dnešních teenagerů, kteří náležejí ke třetí generaci. Mluví rovněž o strachu, kterým trpí jejich rodiče a který se projevuje rovněž úzkostmi z hladu nebo nemoci. Přesto, že většina dcer z druhé generace uvedla, že takové strachy jsou v dnešní době neopodstatněné, přenesla je na své děti.

Dalším vzorcem chování, který mezi účastníky výzkumu vědci vysledovali, je nedostatečné citové zázemí. Z výpovědí dětí přeživších vyplývá, že pro ně rodiče nikdy nebyli dostatečnou oporou. Někteří mluvili o tom, že jejich rodiče neuměli vytvořit vřelý vztah, který jako děti potřebovaly. Své rodiče tak často vnímají jako nepřístupné a chladné.

A i když touto vzdáleností ve vztahu k rodičům celý život trpěly, jejich vlastní děti je charakterizovaly rovněž jako odtažité a chladné. Dvacet ze třiceti žen z druhé generace, které mluvily o tom, že jejich rodiče byli vzdálení a chladní, má děti, kteří mají se svými matkami podobné zkušenosti. Vědci také poukázali na to, že respondenti z druhé generace mají silný sklon dělat svým rodičům radost a činit je šťastnými. A totéž se přeneslo i na třetí generaci nynějších teenagerů. Podle studie „dětská starost o štěstí rodičů přestavuje způsob, jak se děti snaží svým rodičům více přiblížit.“

Autoři studie tedy podle listu Haarec potvrdili dřívější výzkumy přenosu traumatu holocaustu mezi generacemi. Nicméně nově upozornili na jeden zajímavý aspekt. Přestože osobní příběhy lidí z druhé generace přeživších svědčí o hlubokém citovém strádání, nová studie nezjistila žádné výrazné problémy v chování teenagerů třetí generace. Proto jeden z výzkumníků citovaných listem Haarec uzavírá: „Trauma holocaustu zahrnuje extrémní a těžké zkušenosti, ale i to, že přeživší dělali vše, co mohli, aby se s nimi naučili žít. Velká většina z nich dokázala vychovat příkladné děti, vnuky a vnučky. A za to je obdivuji.“

autor: Noemi Fingerlandová
Spustit audio