Svítání na Mostné hoře
Na Mostné hoře v Litoměřicích se mohou místní obyvatelé každé všední ráno setkat se skupinkou mentálně postižených, bývalých klientů litoměřické Diakonie, kteří zde už po několik let vytrvale odklízejí odpadky po svých "zdravých" spoluobčanech. S Petrou, Františkem, Otou a jejich vedoucí Marcelou se teď prostřednictvím rozhlasového mikrofonu zapojíme do jejich každodenních povinností.
Je obecně známým faktem, že lidé s mentálním nebo tělesným postižením často jen velmi obtížně hledají cestu k uplatnění ve společnosti.
V litoměřické Diakonii vznikla před několika lety zajímavá iniciativa. V souvislosti s budováním Centra denních služeb byla vypsána řada projektů a vzniklo několik pracovních míst pro postižené jedince. Jednalo se např. o místo kuchařky, posla, samosprávy počítačů, obsluhy v rychlém občerstvení, údržbáře v dílně apod. Cílem bylo klienty Diakonie naučit orientovat se v pracovním prostředí a zdokonalit dovednosti, které jednotlivá stanoviště nabízejí.
Jedním z nápadů bylo i vytvoření tzv. terénu. Terénní pracovník je člověk s mentálním nebo tělesným postižením, který se podílí na úklidu veřejného prostranství, v tomto případě lesoparku na Mostné hoře v Litoměřicích. Mostná hora je součástí městské zeleně a bývá zejména o víkendech hojně navštěvovaná nejen rodinami s dětmi a lidmi, kteří sem chodí venčit psy, ale bohužel i litoměřickou mládeží, která se na toto místo chodí svérázně bavit. Pozůstatkem po jejich "návštěvě" bývá množství rozbitých láhví od alkoholu, kelímků, krabic od vína apod.
V současné době do terénu docházejí tři pracovníci, kteří za úklid dostávají pravidelnou mzdu podle počtu odpracovaných hodin - Petra Brabcová, Ota Klíma, František Musil a jejich vedoucí Marcela Horáková. Dříve měla Diakonie uzavřenou smlouvu s Technickými službami města Litoměřic na pouhé dva dny v týdnu. Od letošního roku probíhá úklid každý všední den od osmi do dvanácti hodin.
Nebýt ochotných a obětavých pracovníků z Diakonie, nebylo by možné Mostnou horu navštívit bez rizika poranění a jen ztěží by se tento prostor mohl pokládat za oddychovou zónu. K zamyšlení nevybízí jen opravdová radost z práce a poctivost, s jakou ji postižení lidé provádějí, ale i to, jak vysokou míru tolerance mají k nám "zdravým".
