Stroj času
Když už u filmu stojí reklamní slogan "Podle knihy H.G.Wellse", měl by být režisér schopný podtitul obhájit a vysvětlit. Filmový Stroj času z toho knižního přebírá minimum, řekněme pár prvků a mnohem víc se našel v původním zpracování z roku 1960 od George Pala.
Už dlouho trpitelsky sledujeme pokusy Hollywoodu přetočit slavné knihy evropské kultury na filmový pás, vystihnout jejich základ a přitom nepřekročit puritánské zásady americké společnosti. A to jde těžko. Když už v podtitulu filmu stojí reklamní slogan "Podle knihy H.G.Wellse", měl by být scenárista, nebo alespoň režisér, schopný podtitul obhájit a vysvětlit. Filmový Stroj času z toho knižního přebírá minimum, řekněme pár prvků a mnohem víc se našel v původním zpracování z roku 1960 od George Pala. Hollywoodský problém je v samotném autorovi knihy. Herbert George Wells, jakkoliv pionýr vědecko-fantastické literatury, inklinoval k apokalyptickým vizím budoucnosti, které vyplývaly z dozvuků průmyslové revoluce a klasického depresivního období přelomu století devatenáctého a dvacátého. Nebyl příliš veselým autorem, ačkoliv nadsázka, britský humor a ironický pohled mu nebyly cizí, stejně jako výrazný skepticismus a kritika lidské rasy. Stroj času proto končí poraženecky: pohledem na mrtvou Zemi, bez stopy lidské bytosti. Filmový závěr si naopak nezadá s tím titanicovým.
Krom té filmové bezzubosti se filmy z Hollywoodu začínají projevovat jako nabobtnalé bláboly, jasně rozdělitelné na dvě poloviny. V první mají režisér a jeho kumpanie dostatek energie, aby vytvořili skvělou atmosféru. V polovině druhé už melou z posledního, předhazují klišé a je vidět, jak moc už chtěli mít práci za sebou. Stroj času není výjimkou. Přibližně 45 minut se vynálezce stroje času Hartdegen (Guy Pearce) snaží zachránit svoji zavražděnou milenku, jen aby zjistil, že minulost se nedá změnit. Pro odpověď se vydává do budoucnosti, proletí několika epochami a sleduje v roli pozorovatele, jak to s lidmi jde od desíti k pěti. Ve vzdálené budoucnosti pak potkává společnost rozdělenou na primitivní lidi a telepatem Morlockem (Jeremy Irons) ovládaná monstra - ta se primitivy živí. Hartdegen zapomíná, proč tu je, staví se na stranu primitivů a v sérii událostí postavené na hlavu vítězí na celé čáře. Při nelogickém vyvádění Hartdegena ve finále není zřejmé, jak takový člověk mohl postavit složitý mechanismus pro cestování v čase, když nedokáže objektivně zhodnotit momentální situaci. Tak trapně ubohý konec jsem ve filmu dlouho nezažil, a že jsem viděl leccos.
Jednotlivé prvky, pohříchu vizuálního charakteru, popohánějí příběh kupředu a fantasticky zamávají s každým, i tím, kdo je zvyklý na práci studia ILM. V původním Palově filmu byl let časem znázorněn zrychleným přestavěním vynálezcova okolí, ale Pal neměl počítače a nemohl si dovolit udělat prostorné průlety skrz město nad zeměkouli až k Měsíci. Dvě sekvence, ve kterých Hartdegen cestuje časem, jsou tak krásné, že vám vyrazí dech - zaručeně. Stejně tak realistické kostýmy Morlocků a samotného Jeremy Ironse, zepředu krásného člověka s bílou pletí a zezadu monstra. Maskér Stan Winston opět dokázal, že jeho postižený smysl pro estetično dokáže dát filmu správný rozměr dokonalého hnusu.
Mezi řádky není ukrytý žádný významný nápad nebo poselství, jako tomu bylo v knize, kde se cestovatel, mimochodem bezejmenný, vrátil zpět do "současnosti" a vyprávěl lidem o "budoucnosti", než se do ní vrátil. Časové smyčky poskytují víc absurdních motivů než vážných témat, jak objevila většina sci-fi spisovatelů, ale režisér Simon Wells jich nevyužil. On točil seriozní film. On chtěl něco sdělit. Nepovedlo se mu to. Navíc Wells tvrdí, že je prapravnukem spisovatele a má k tématu "rodinný" vztah, což v jeho případě asi znamená, že hodlá nepřípustné předkovy vize opracovat jemným pilníkem a změnit minulost. Nejhorší je dopad na diváky, co knihu neznají a budou film považovat za doslovné přepsání námětu. O kolik je jednodušší podívat se na film než si přečíst knihu a pak tvrdit, že Stroj času znáte? H.G.Wellsovo autorské kouzlo je podupáno a znásilněno.
Stroj času jako vynález odhaluje věčné přání pohnout s minulostí a ovlivnit budoucnost, ale jako film dokazuje, že hollywoodská filmařina potřebuje koňskou dávku originality, když z tak silného románu dokáže vymačkat jen podívanou pro oči. Co kdyby se ten film nikdy nenatočil?
PS: Efekty jsou vážně skvělé!
Související odkazy: oficiální stránka
Stroj času (Time Machine, USA 2002) Hrají: Guy Pierce (Hartdegen), Samantha Mumba (divoška), Jeremy Irons (Morlock), Orlando Jones (VOX), Mark Addy (kolega); Scénář: John Logan; Hudba: Klaus Badelt; Kamera: Donlad M. McAlpine; Režie: Simon Wells; 96 minut, titulky
