Stanislav Škoda: Praha estébácká

3. červen 2009

Knih o Praze vyšly stovky. Petr Demetz napsal Prahu černou a zlatou, Angelo Maria Ripellino Prahu magickou a Lenka Reinerová dokonce Prahu bláznivou. Tolik z přihrádky pracovně nazvané to nejlepší o našem hlavním městě. Do té bychom snad mohli zařadit i knihu Praha objektivem tajné policie, kterou nedávno vydal Ústav pro studium totalitních režimů.

Fotografická kniha je to totiž skvostná a mohla by být ještě mnohem lepší. Přes dvě stovky snímků pořízených estébáky při sledování vnitřního i vnějšího nepřítele nahánějí strach, jsou bláznivé, magické, některé kvůli obtížnému ovládání fotoaparátů ukrytých pod kabáty, v kufřících a autech slídilů i dost černé, neboli jaksi podexponované.

Ovšem stejně tak najdeme v knize i fotografie - těžko lze říci uměleckých kvalit - ale přinejmenším vizuálně velmi pěkné. Například série pořízená při sledování filosofů Zdeňka Neubauera nebo Zdeňka Pince. Nejrůznější detaily, interiéry normalizačních hospod se fízlům opravdu povedly. Nejeden profesionální fotograf by na ně mohl být hrdý. Snímky sledovaného arcibiskupa Františka kardinála Tomáška a řádových sester v jeho okolí bychom mohli dokonce označit za umělecký kýč.

Praha je v podání fotografů, kteří pravděpodobně nikdy na žádné fotografické výstavě nebyli, šedá a nervózní. Náhodní chodci mají nejčastěji apatický výraz ve tváři. A jak píše v úvodní textu nazvaném Aparát v rukou nemocného aparátu Jan Vitvar, "jediní, kdo se na snímcích jeví relativně uvolněně, jsou právě objekty sledování."

Nakonec podmínky měli estébáci maximální, kromě kvalitních fotoaparátů, jim rozhodně nikdo nemůže vytknout, že by výsledné obrázky byly jakkoliv aranžované nebo neautentické, co se týká prostředí a situací. Na jedné fotce dokonce omylem zachytil jeden major Zeman druhého.

Sám sebe může na fotkách v knize najít jako někdejší oběť policejního slídění třeba Miloš Forman, Jan Placák, Milan Kundera, Timothy Garton Ash, Zbyněk Hejda, Alena Hromádková a celá řada dalších vnitřních i vnějších nepřátel paranoického komunistického režimu.

Proč ale byli sledováni, co tomu předcházelo a co následovalo se ve knize nedozvíme. Můžeme si přečíst nic neříkající medailonky pěti vysokých důstojníků StB, ale už se nedozvíme, kdo byla krásná Brigitte Cardols s lehce erotickým agenturním označením "Borka 81", již vyfotili tajní před bazénem v Praze v Podolí.

Nedočteme se nic ani o tom, kdo byli seriózně vypadající pánové, kteří nasedají do starých renaultek a volkswagenů s diplomatickými značkami. O další osobě s romanticky špionážním jménem Lucia Corone Osorno jsme pak my čtenáři zpraveni jen do té míry, že byla vletech 1978 a 1979 sledována pro Správu kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli na žádost "kubánských přátel".

A nevíme ani to, kdo vchází se sledovanou vnější nepřítelkyní Joyce Walkerovou dne 11. 7. 1984 do vinárny U ševce Matouše v Loretánské ulici, stejně jako to, proč se sešla Božena Lisová s Milanem Kunderou. Nějaký důvod asi měli, říkám si, jinak by je přece bezpečnost nefotila, a navíc, Milan Kundera se na tajně pořízených fotkách tváří jako jeden z mála sledovaných lidí dost vážně.

Poučené statě o technické stránce práce estébáckých fotografů jsou sice zajímavé, a také chápu, že dohledat materiály ke všem sledovaným osobám by zejména v případě cizinců bylo velmi pracné, ale přesto bych to od takové knihy tak trochu čekal. O lidech, kteří sem jezdili ze zahraničí jako turisté nebo zde působili jako diplomati a pomáhali československým disidentům se toho ví žalostně málo.

A nepřátelé vnitřní, tj. Češi a Slováci, kteří byli StB sledováni, respektive pronásledováni, by si také rozhodně zasloužili, aby se toho o nich v jinak mimořádné knize, jakou Praha objektivem tajné policie bezesporu je, například mladší čtenáři dozvěděli přece jen více než v jaké ulici se v okamžiku sledování před dvaceti, třiceti a více lety zrovna nacházeli.

Autor je novinář a redaktor nakladatelství Paseka

Spustit audio

Více z pořadu