Srpen 1968 Ivany Kozárové

Bylo mi tehdy patnáct let a pobývala jsem na táboře mladých Pythagorejců poblíž Hradce Králové. Vedli ho studenti matematicko-fyzikální fakulty a učili nás tam základům matematické logiky. Čas probíhal krásně, navázala jsem tam pěkná přátelství, která byla nepěkně přervána událostí, na kterou se nezapomíná...

Jednoho časného rána namísto táborového budíčku rozléhal se prostranstvím zesílený hlas Českého rozhlasu. Hlasatel, byl to mužský hlas, vyzýval: "Občané, zachovejte klid!" A následovalo to nepochopitelné upřesnění, že totiž naše země byla napadena vojsky spřátelených armád...

Vládl chaos a zmatek, někdo plakal, někdo křičel, vedoucí nám řekli, abychom si sbalili věci a čekali, že pojedeme domů.

Já tehdy bydlela s rodiči v Hořicích v Podkrkonoší, moje kamarádka byla z Prahy. Problém však byl, že hlavní tahy byly plné tanků a vojenských vozidel, která zcela blokovala dopravu, takže autobusy neměly šanci.

Zčista jasna zaslechnu známý zvuk. Tátova motorka! Vzápětí vidím svého tátu na motorce před chatkou, jako by věděl, kde mě najde. Byl to a nebyl to můj táta. Potichoučku mi řekl, ať vyndám ty hadry z batohu a cosi mi tam nacpával místo pracně sbalených věcí. Byly to tlusté plechy. Moje "tele", na které jsem byla pyšná, strašně ztěžklo. Pomohl mi ho nasoukat na záda a chvatně mě posunoval k motorce, ani mě nenechal s nikým se rozloučit. Pochopila jsem až na cestě.

Hradec byl plný, snad polských, tanků, cesta z Hradce na Jičín beznadějně ucpaná tanky a transportéry. Mezi tím vším se proplétal táta bez helmy na hlavě, já se ho pevně držela v pase a začínala chápat, proč mám v "teleti" ty tlusté plechy. Mířili na nás. Dvakrát nás zastavili a na pokyn nás pak zase nechali jet. Štěstí bylo,že tátu nešacovali, měl s sebou svoji pistoli. Cesta trvala dvě hodiny. Nekonečné dvě hodiny jsme jeli těch necelých třicet kilometrů. Táta měl na sobě starou koženou bundu, ale i tak jsem cítila,že se potí. Myslím, že měl strach o mě. Já strach neměla, byla jsem se svým tátou, co se nikdy nebál a učil mě nebát se ničeho...

Máma už čekala přede dveřmi a brečela. Pak mi všechno vyprávěli, jak k okupaci došlo, táta kouřil jednu za druhou a já zalezla do sklepa, kde jsme měli malou dílničku, vyndala jsem si balicí papír a namalovala plakát, který jsem se rozhodla pověsit u nás v Hořicích na náměstí. Byl tam dotaz v azbuce, proč k nám bratři přijeli...
Když to máma s tátou uviděli, táta mě pochválil, máma začala ječet. Pak přišel strejda Vašek a řekl nám, že právě někde u Lukavce zastřelili kluka, co si je jen fotil. Tak aby mě nikam nepouštěli. Jenže já chtěla ven a tak mě táta do toho sklepa zamknul. Strávila jsem pár hodin ve sklepě, dokud prý nedostanu rozum.

Rozum jsem nedostala, v normalizačním procesu se neznormalizovala, vzala si za manžela nezbedného balakáře, kterého vyhodili ze školy, protože nesouhlasil se vstupem vojsk.

Až do převratu v roce 1989 jsme se plácali všelijak a naše diplomy ležely v šuplíku. Můj starší syn odmítl chodit do pionýra a zažil něco, co se hned tak nevidí.
Po sametové revoluci byl přijat na gymnázium a nikomu nevadilo, že není pionýrem. Zato paní učitelka, která mu domlouvala a mně vyhrožovala, ta se rychle "překabátila" a vstoupila do Občanského fóra.
Scéna tohoto světa se mění a my jsme rádi, že nemusíme převlíkat ten kabát. Jen doufám, že něco podobného nezažijí jednou moji vnuci....