Slunce, kompas a mentální mapy
"Jen málo zvířat se potuluje přírodou jen tak bez cíle. Většina jich má svá oblíbená místa, kde pravidelně spí, napájí se nebo loví, a většinou se pohybují jen po vychozených stezkách," píše ve své knize "Zkoušení životem" sir David Attenborough, jeden z prvních nositelů Descartovy ceny za popularizaci vědy, kterou mu loni v Praze udělila Evropská komise.
Pro bércouna afrického, velmi opatrného hmyzožravého savce velikosti myši, je nejlepší zárukou bezpečnosti, zná-li vlastní teritorium lépe než lovec, jenž by ho pronásledoval. Musí umět po svých stezkách uhánět co nejrychleji a vědět o každé překážce, aby mohl vybírat zatáčky jako zkušený závodník projíždějící známý závodní okruh. Proto první, co bércoun ráno udělá, je, že projde celý svůj obvod a vymete z cesty všechno listí a větvičky, které tam mohly napadat. V krajním nebezpečí to však může vzít zkratkou a pustit se napříč územím, do něhož normálně nikdy nevstupuje, jen aby byl co nejdřív v úkrytu. Má tedy představu o prostorovém uspořádání spleti svých stezek, má v paměti jakousi virtuální mapu.
Takové mentální mapy má v mozku pravděpodobně většina zvířat, ať se to zdá jakkoli zvláštní. Gupky, malé rybky žijící v loužích vody ve vymletých dutinách pobřežních skal, to dokazují zvláště přesvědčivě. Jedna z nich má ve zvyku skákat z jedné louže do druhé, když moře při odlivu ustoupí. I když většinou plochy kolem louže tvoří holá skála, rybka na ní nikdy nepřistane. Přesně ví, kde leží druhá louže, a skok dovede vyměřit tak, že v ní vždy neomylně skončí. Pravděpodobně si tuto informaci gupky ukládají do svých mentálních map teritoria za přílivu, když jsou všechny nádržky pod vodou a rybky mohou plavat z jedné do druhé.
