Se Stanislavem Devátým o hladovkách

26. květen 1989

Na prvomájové manifestaci v Praze zadrželi gotwaldovského disidenta Stanislava Devátého. Na druhé uvěznění v krátké době zareagoval stejně jako na to první - okamžitou hladovkou. Po 19 dnech ho zase propustili, to už ale ležel na jednotce intenzívní péče Thomayerově nemocnici. Jeho zdravotní byl horší než po třicetidenní hladovce v dubnu. Se Stanislavem Devátým hovořili Jan Chudomel a Petr Uhl.


16. dubna 1989

Po celou dobu svého věznění jsi držel hladovku. Zahájil jsi ji s vědomím, že by mohla mít vliv na tvé prouštění z vazby?

Hladovku jsem vyhlásil s tím, že ji budu držet tak dlouho, než budu propuštěn na svobodu. Nevěřil jsem však, že by mé rozhodnutí ovlivnilo úřady, které daly podnět k zahájení trestního řízení. Ale nemohl jsem se smířit s bezprávím. Osobně vidim za tímto stíháním snahu o to, abych byl na nějakou dobu "sprovozen ze světa". Navíc vše bylo využito k provedení mnoha domovních prohlídek. Jednalo se tedy o akci širšího rozsahu směřující k tomu, abych se octnul na několik měsíců něbo možná let ve vězení.

Dostával jsi nějaké jídlo něbo výživu ve vězení?

Za těch 30 dnů mého věznění jsem žádné jídla ani výživu nedostal. Asi po 14 dnech jsem na přání lékařů začal užívat vitamíny, protože můj organismus vykazoval úbytek životně důležitých látek. Prakticky 3 týdny jsem pil jen 2-3 deci vody a potom, přesněji 4 dny před propuštěním z vazby, čaj. Lékaři se sice vyjádřili v tom smyslu, že mě násilím podrobí výživě do žil nebo zavedou sondu přímo do žaludku. Trval jsem ale na tom, že se tomu budu v každém případě bránit. K tomuto pokusu tedy z jejich strany ze celou dobu věznění nedošlo.

Jak ses cítil po dvou týdnech hladovky?

Po prvním týdnu jsem ztratil chuť k jídlu a nepociťoval jsem žádnou potřebu konzumovat potraviny. Přestože jsem neměl žízeň, udržoval jsem si určitou kondici pitím vody.

Projevovala o tebe vězeňská správa dostatečnou péči?

Můj zdravotní stav byl denně kontrolován. Myslím si, že dozor byl velmi důkladný, jak ze strany lékařů, tak ze strany příslušníků Sboru nápravné výchovy. Dokonce k mé cele zavedli z důvodu nepředvídatelných okolností telefonní linku.

Uvažoval jsi, že se to může velmi vážně dotknout tvého zdravotního stavu, že by ses mohl ocitnout v situaci ohrožení života?

O možnosti podobné situace jsem velmi přemýšlel, přesto jsem se rozhodl tak dalece tento předpoklad neprobírat. Byl jsem ale pevně přesvědčen jít až na maximum, na hranici svých možností. Po několika týdnech už asi člověk ani nechce spolupracovat a nemůže projevit přání hladovku ukončit. Nevím, jak by to za jiných okolností pokračovalo dál. Nerad bych se pouštěl na pole polemik a hodnocení, které by k ničemu nebyly. Situace se prostě vyhrotila do takové míry a stavu, že mne propustili.

Odrazila se hladovka na tvém zdravotním stavu nějak vážněji a pociťuješ na sobě nějaké bezprostřední zdravotní důsledky?

Zhubl jsemo 15 kg. Byl jsem celkové oslabený, takže se mi při chůzi dělaly mžitky před očima a pomalu docházelo k ochabování svalů. Možná, že po třiceti dnech to mohlo být opravdu kritické. Po propuštění jsem měl ze začátku problémy s přijímáním potravy. Časem se to ale upravilo a teď je to už v pořádku.

Stanislav Devátý po dlouhé hladovce v květnu 1989. S Přemyslem Fialkou před Thomayerovou nemocnicí

Budeš pokračovat ve své dosavadní práci po propuštění z nemocnice?

Samozřejmě. Myslím si, že na tom nelze nic změnit.


21.května 1989

Od našeho posledního rozhovoru ve zlínské nemocnici uplynulo 35 dní. 1. května jsi byl znovu uvězněn a opět jsi zahájil hladovku. Kdy ses rozhodl držet hladovku, ještě před uvězněním?

Ne. Předpokládal jsem, že se jedná o zadržení na 48 hodin a proto jsem chtěl držet hladovku, jak je mým zvykem, jen po tuto dobu.

Co tě přimělo, že jsi vyhlásil časově neomezenou hladovku?

Druhý den mého zadržení v Konviktské ulici jsem požádal o deku, protože mi byla v cele zima. Deku mi příslušníci nedali, místo toho mi vzali šaty, které jsem měl na sobě a nechali mě v cele pouze v krátkách spodkách. A ke všemu mě ještě přikurtovali pouty k lůžku a zapnuli ventilátor. V tomto stavu jsem setrval přibližně celý den. Teprve když jsem k večeru požádal o lékařské ošetření, sundali mi pouta. Lékař byl očividně šokován, když mě viděl na cele, ve které byla stále velká zima, polonahého. A právě tohle jejich jednání mě dožralo a rozhodlo vlastně o tom, že jsem držel další hladovku. Připomínám, že cely v Konviktské ulici v Praze 1 jsou umístěné v sklepních prostorách. Potom mě převezli do vazby na Ruzyň a odtamtud do pankrácké vězeňské nemocnice.

Po kolika dnech?

Na Ruzyň jsem byl převezen z Konviktské ulice šestý den a do vězeňské nemoncice 11. května, kde jsem ležel však jen den a půl.

Na Pankráci jsme se dozvěděli, že jsi odmítl přijímat i vodu. Je to pravda?

Ano, je.

A důvod tohoto rozhodnutí?

Popudilo mě, že mi naznačili, že při této hladovce nedojde k mému propuštění jako při první - jak si to zřejmě představuji - třicátý den. Ať s tím rozhodně nepočítám. A proto jsem se rozhodl nepřijímat ani vodu, protože jsem chtěl, aby si orgány státní moci, které mne nechyly uvěznit, uvědomily, že mi vůbec nejde o nějaké uvěznění na týden, měsíc nebo rok. Ale že tak vyjadřuju svůj zásadní postoj nesouhlasu s trestním stíháním, které považuju za protizákonné, protiprávní, protiústavní atd.

12. května po přemístění na jednotku intenzívní péče do nemocnice jsi vodu už přijímal. Byl jsi nějakým dalším způsobem živen?

V nemocnici jsem samozřejmě dál neodmítal vodu, začal jsem přijímat vitamíny a nějaké iontové nápoje, ale samozřejmě bez potravin.

Nutili tě přijímat potravu?

Ne, nenutili.

Co říkáš informaci Generální prokuratury o tom, že jsi byl živen infuzí do žil a že ses tomu nevzpíral?

Ze strany prokuratury je to nepochopitelná dezinformace, nevím, proč to vlastně dělají, když stejně vyjde najevo pravda.

Protože jsi byl ve vazbě, která se vykonávala v civilním nemocničním zařízení, jakým způsobem tě střežili?

Ležel jsem na jednotce intenzívní péče a tam je vstup zakázán pochopitelně s výjimkou lékařů a dalšího ošetřujícího zdravotnického personálu. Navíc první dva dny seděli před dveřmi jednotky dva příslušníci SNV. A v neděli 14. května tuto ostrahu posílili o jednoho muže, který ji vykonával pod oknem místnosti, kde jsem byl umístěn.

Chceš něco říci o přístupu zdravotnickéh personálu?

Myslím, že se zasloužili o to, že můj zdravotní stav je dobrý, pochopitelně s přihlédnutím k omezeným možnostem takové péče. K tomu poznamenávám, že mne do Krče převezli dvanáctý den mé hladovky, kdy jsem za tuto dobu ubyl na váze 12 kg. To byl dost velký a rychlý váhový úbytek, na který mělo jistě vliv mé odmítání vody. Celkové jsem při těchto dvou hladovkách během dvou měsíců zhubl o 20 kilo.

Dozvídal ses jak během svého věznění v Ruzyni, tak ve vězňské nemocnici na Pankráci a potom zde v Krči, o solidaritě, kterou ti projevovali tví přátelé, ale i neznámí lidé doma i v zahraničí?

Bohužel ne. Byl jsem izolován, dokonale. O to je samozřejmě větší má radost, když jsem se o těchto akcích dověděl po propuštění. Slovy se ten pocit nedá popsat. Člověk je prostě šťastný.

Děkujeme za rozhovor.

Převzato ze samizdatové publikace Informace o Chartě 77 č. 11/1989.

autoři: Petr Uhl , Jan Chudomel
Spustit audio