S Václavem Marhoulem o filmu Tobruk

00778949.jpeg

Vlastenectví není prázdná schránka "Každý konflikt potřebuje čas na doléčení vzpomínek," píše režisér Václav Marhoul v autorském záměru filmu Tobruk. Text obsahuje všechny náležitosti, jaké má explikace k chystanému snímku mít, a zároveň je to pozoruhodný esej. Osobně zaujatá, promyšlená i procítěná úvaha na téma druhá světová válka, která je "ať už chceme nebo nechceme, stále živým problémem. Je tomu přes šedesát let, co skončila, ale mnoho problémů a dokonce i územních nároků z té doby nebylo dodnes uspokojivě vyřešeno," soudí Marhoul. UVNITŘ TRAILER K FILMU TOBRUK!

Váš text formuluje osobní názory na historické události i současné poselství druhé světové války. A taky - promiňte dnes možná trochu "nemoderní" výraz - je z něj cítit vlastenectví. Mínil jste to tak?

Ano, mínil doslova. Autorský záměr je něco jako můj osobní podpis. Stvrzuje a zavazuje, reprezentuje to, za čím stojím, na čem trvám, co chci vyjádřit. A v širší rovině naznačuje celou uměleckou ambici díla. Na divácích pak je, aby si konečný výsledek s původním úmyslem porovnali a posoudili. Bohužel se obávám, že to nikdo moc neudělá. Jste první, kdo za celou tu dobu, co se o Tobruku píše, onen záměr citoval. A vlastenectví? Jistě. Pokud zpracováváte téma a dobu, kdy pojem vlastenectví nebyl vyprázdněný jak poštovní schránka, nemůžete se tomu vyhnout. A já jsem samozřejmě ani nechtěl.

Vztah k armádě, zbraním a válečným dějinám se často získává v rodině. Bylo to tak i u vás, nebo jste k tomuto tématu přišel jinými cestami?

Fotografie z natáčení filmu Tobruk

Ne, u nás v rodině nic takového nebylo, nikdo nebyl profesionálním vojákem či něčím podobným. Jediný, kdo nosil uniformu, byl můj dědeček, který přes třicet let pracoval na dráze jako traťový dělník. Za vším stál můj obrovský zájem o dějepis a historii.

Proč vás zajímá zrovna téma války? A soustřeďujete se jen na tu druhou světovou?

Od dětství jsem se zaměřoval na dvě období. Prvním je antický svět, druhým právě dějiny 20. století, respektive jeho první poloviny. Obě světové války, které se v těchto dekádách odehrály, navždy poznamenaly osud lidstva. A z mého laického historického pohledu pak nejvíc válka druhá. Jejími traumaty žije náš národ dodnes, její důsledky se promítají do dnešních dnů, i když mnoho lidí by to nenapadlo ani ve snu. Pokud se tedy zaměřujete na toto jedno specifické období a studujete ho ve všech aspektech, logicky se pak dopracujete i k tomu, že bez problémů a s potřebnými znalostmi hovoříte i o armádě a zbraních, protože i na tyto dvě - řekněme - podkapitoly se vztahuje princip dějinné příčinnosti.

Zabýval jste se myšlenkou na film Tobruk delší dobu? Je to splněný sen?

Fotografie z natáčení filmu Tobruk

Ne, natočit Tobruk nikdy mým snem nebylo, i když mi to často média podsouvají a já vůbec netuším proč. Tobruk, bitva o něj, účast československých vojáků v ní, to byl od začátku rám obrazu, do něhož jsem chtěl zakomponovat myšlenky a nápady, které se zrodily v mé hlavě po přečtení novely amerického autora Stephena Cranea Rudý odznak odvahy. Tato kniha je světovým bestsellerem, ale u nás ji zná jen hrstka lidí stejně jako kupříkladu Craneovu fantastickou poezii. Taky není divu, jde o díla stará přes sto let... Většina lidí žije jen dneškem a tato novela vyšla v jednom newyorském nakladatelství v roce 1897. Nicméně právě ona se stala iniciátorem celého projektu, tou pověstnou jiskrou, která zapálila moje odhodlání to téma zpracovat. Boj o Tobruk a rok 1941 je jen formou, příběh filmu, osudy vojáků a vůbec to, o čem film pojednává, je obsahem, který tu formu naplňuje.

Neměl jste trochu obavy pustit se do tak složitého projektu? Vždyť ač je za vámi spousta úspěšných projektů, s velkofilmem jako režisér moc zkušeností dosud nemáte.

Fotografie z natáčení filmu Tobruk

Musím využít otázky k jedné zásadní odpovědi: Tobruk není žádný velkofilm! Od začátku zdůrazňuji, že se jedná o komorní příběh, že to není film o válce, ale o lidech ve válce. A jenom proto, že stál osmdesát milionů, stal se z něj takzvaný velkofilm. A proč stál tolik peněz? Protože se přece nemohlo natáčet někde u rybníka nebo v pískovně, museli jsme do Afriky. Bezmála tři měsíce jsme strávili v pouštích na jihu Tuniska. Je zcela evidentní, že tohle vás rozpočtově nakopne někam, kam český film normálně nedosahuje. Moje režie se sice odehrávala ve specifických exteriérech, ale jinak zcela normálně, s herci a se štábem, od nichž požadujete přesně to samé jako u každého jiného filmu nebo scény, kterou točíte dejme tomu v tramvaji.

0:00
/
0:00

Film byl náročný nejen z tvůrčího hlediska, ale i produkčně. Zúročila se při jeho přípravě vaše předchozí praxe producenta divadelních, výtvarných i filmových projektů?

Fotografie z natáčení filmu Tobruk

Bezesporu. Zřejmě vůbec nejvíc jsem uplatnil své zkušenosti z oblasti filmové produkce, kterou dělám přes třicet let.

Už scénář filmu získal mezinárodní pozornost. Čím podle vás film oslovil a získal příznivce ještě před svým dokončením?

To se spíš zeptejte lidí, kteří o něm takto smýšleli. Organizátory prezentací na festivalech ovšem samo o sobě neoslovilo nic, každý producent totiž bojuje na festivalech sám za sebe a jednotlivé prezentace, jakož i schůzky a ukázkové projekce si musíte organizovat sama. Konkrétně lidi z festivalových či distribučních okruhů zaujalo, že Tobruk vůbec neodpovídá vžité představě o tom, jak na plátně vypadá český film a o čem většinou tematicky vypovídá. Osobně vidím i další důvody: jedná se o výjimečný žánr, který se až tak často nerealizuje, natáčel se v lokacích, kam čeští filmaři nevstoupili dlouhá desetiletí. A také to není komedie, kterých jde jen v letošním roce do našich kin přes dvacet, a hrají tu úplně neznámí a neokoukaní herci. Možná působily i jiné důvody, o kterých nemám ani potuchy.

Myslíte, že Tobruk osloví i mladé lidi? To není pochybnost o sdělnosti či kvalitě filmu, ale otázka, zda mladou generaci dnes něco takového vůbec zajímá.

00778954.jpeg

To musím nechat na divácích. Já vím jen jedno: dal jsem tomu filmu totální maximum svého stávajícího umu, času, zkušeností a talentu. Z mé strany ani ze strany herců a štábu mu už víc do kolébky nadělit nelze.

V již citovaném autorském záměru píšete, že každé dílo, které se druhé světové válce věnuje, je součástí kulturní a společenské sebereflexe vlastní historie... Splňuje podle vás Tobruk tuto ambici?

To netuším, byla by to jen spekulace. Ale v jednom máte jistě pravdu: ona doba je dnešní mladé generaci vzdálená jak střed naší galaxie. Na druhou stranu to ale neznamená, že by ji film jako Tobruk oslovit nemohl. Může. Ale má to jednu podmínku, nebo spíš dvě. Musí to být dobrý film a musí mít dobrý marketing, který je zaujme natolik, aby na to do kina vůbec šli. V tomto směru může výrazně pomoci i Český rozhlas jako mediální partner celého projektu.

Osvědčilo se, že jste na "své muže" kladl už při konkurzu vysoké nároky, pokud jde o jejich fyzické předpoklady? Že herci měli podobné životní podmínky jako skuteční hrdinové Tobruku?

Václav Marhoul při práci

Vysoké nároky na fyzické předpoklady jsem na herce při výběru nekladl. Naopak. Svého času, když jsem jezdil po českých a slovenských divadlech a vybíral herce pro Tobruk, jsem musel odmítnut roli vynikajícímu herci - a to jen proto, že vypadal jako kulturista. Ve třicátých letech minulého století nebyli mladí muži žádní svalovci, tenkrát nevládl jakýsi společensko-kosmetický kánon, že kdo není opálený, nemá svaly z posilovny, nekoupe se šestkrát denně v růžové vaně a tak vůbec, je za hlupáka. Fyzické předpoklady pro výběr herců nebyly prostě důležité. Důležité ale bylo, že všichni bez výjimky byli podrobeni extrémně náročnému vojenskému výcviku.

Prý herce vedli vojenští instruktoři, kteří cvičí kupříkladu naše speciální bojové jednotky.

Fotografie z natáčení filmu Tobruk

To je pravda. V průběhu asi deseti dnů kladli na herce až nepřiměřené fyzické nároky, což se stalo prostředkem k tomu, aby se herci dostali psychicky na absolutní dno. Ocitli se v situaci, kdy si museli začít pomáhat, aby dokázali překonat sami sebe, kdy pochopili, co naši vojáci zkoušeli na frontě, neumytí, často bez jídla, s minimem vody, ve stále se zvyšujícím psychickém a fyzickém vyčerpání. Taky to byla průprava na samotné natáčení: herci nesměli bydlet v hotelu, žili ve stanech na poušti, bez kontaktu s jakýmikoli výdobytky civilizace. To filmu a příběhu - jeho autenticitě - pomáhalo. A pomáhalo to i jim. Všichni obstáli.

Které momenty z natáčení byste označil za zvlášť těžké?

Fotografie z natáčení filmu Tobruk

Nejtěžšími dny pro mě byly dny volna, kdy se netočilo. Místo toho, abych si v těch chvílích našel čas na sebe a třeba si vypral prádlo, celý den jsem plnil funkci producenta, tedy zařizoval, ověřoval, organizoval, zajišťoval, telefonoval, mailoval. Nenáviděl jsem to. Každý návrat do pouště a na natáčení byl pro mě vysvobozením.

Vrátíte se zase k produkci projektů jiných autorů, nebo už máte ve výhledu další film?

Chci už pouze produkovat své vlastní autorské filmy. Další ve výhledu mám, ale nemohu o něm ještě mluvit, promiňte. Trochu z pověrčivosti, ale hlavně proto, že je na něj nutné koupit filmovací práva a jednání právě probíhají.

Ale s Divadlem Sklep se snad kamarádit nepřestanete?

Samozřejmě že ne. Stále tam hraji, i když kvůli filmu v poslední době jen velmi málo. Ale příští rok to bude myslím v tomto ohledu lepší. Vylézt na pódium, hodit všechno za hlavu, dělat šaškárny a bavit sebe i lidi v sále, to je úžasný způsob, jak si odpočinout a provést osobní psychickou hygienu.