„Rozhlasová parodie dnes? Vždyť už je všechno parodie!“ říká Robert Nebřenský
Robert Nebřenský patřil mezi zakládající členy hravého Rádia Mama (tvůrčí skupiny ČRo), kde moderoval zábavné pořady. Později se stal hlasem soukromého Rádia Limonádový Joe, které na Mamu navázalo. Je známý jako frontman kapely Vltava (kytarista a textař), člen svérázného Divadla Sklep a bavič ve stand-up comedy Na stojáka. Zejména ale jako herec v řadě filmů (např. Tobruk) a televizních seriálů.
Udržujete ještě kontakt s kamarády, kteří tvořili Rádio Mama?
V pravidelném kontaktu nejsme, ale protože jsou to lidi ze stejné branže, potkáváme se občas při natáčení. Jednou jsem takhle potkal Jaroslava Duška který mi připomněl historku z vysílání Mamy. Já si na tu mystifikaci už nepamatuju, ale on vyprávěl, že jsem volal Jiřímu Klemovi, což je herec s výrazným basovým hlasem. Zvedl sluchátko a ozvalo se jeho hluboké halóó. No a já prý tím svých zastřeným chlapeckým hláskem spontánně reagoval: „Ahoj, co máš s hlasem.“ „Prosím, no, dovolte.“ „No, co máš s hlasem.“ „Kdo volá?“ A já zašeptal: „Tady táta, co máš s hlasem?“ (smích) Tak tahle historka mě těší, protože ji Jarda označuje za jeden z nejvýraznějších okamžiků, co tam zažil.
Proběhl v živém vysílání?
Ó, to já nevím, co se předtáčelo. Ale my jsme ke všemu přistupovali tak, jako by to byl life.
Říkal jste, že si mnoho nepamatuje. Zkusme alespoň střípky. Vzpomínáte na svoji přezdívku?
Ano, Boby Miláček. (úsměv) Každý z nás nějakou měl, odlišovali jsme se tím od ostatních rozhlasáků. Přezdívka přisuzovala naší moderátorské postavě povahové rysy, které jsme ztělesňovali. V mém případě… roztomilý, milý člověk.
Tuhle přezdívku jste měl od počátku Rádia Mama, když vznikalo na Strahově jako součást společnosti Hello World. Nebo jste měl zkušenost s rádiem ještě předtím?
Jako moderátor určitě ne, možná trochu jako herec.
Mamáci většinou vzpomínají, že je bavilo provokovat rozhlasáky odlišným stylem vysílání i svým zjevem. Jednou přišli někteří z nich do rádia natruc v pyžamu. Vy taky?
Nó, myslím, že já mezi nimi nebyl. (smích) Ale narážíte na nějakou dejme tomu zkostnatělost rozhlasového vysílání, kterou jsme cítili. Tak to jo, to si vybavuju. Moc mě bavilo dělat si legraci z vážného projevu, třeba když se hlubokým hlasem ozvalo zavedené hlasové znamení „bude půlnoc“. (mysticky) A po něm se čekalo několik vteřin, než zazní časové znamení.
No jo, ale tohle dneska už vůbec není vtipné. Co bych za to teď dal, kdyby se z rádia ozvalo klidné „bude půlnoc“. To by bylo kouzelný. Kdyby tam pak chviličku nebylo vůbec nic slyšet, žádný bubny, žádný znělky, prostě jen chvíle ticha. Takže věci, ze kterých jsme si tenkrát dělali legraci, ty vlastně nebyly zas tak špatně. Má to svoji logiku: mladý člověk se potřebuje nějak vymezovat. I když je pravda, že já už úplný mladík nebyl, v roce 1994 mi bylo nějakých třicet…
Zafungovala zvláštní atmosféra ve společnosti
Uvádíte příklad, vůči čemu jste se tehdy vymezovali. Kdyby za vámi přišel rozhlasový dramaturg dnes a řekl by, pane Nebřenský, zkuste nám udělat obdobu Rádia Mama, z jakých stereotypů byste si dělal legraci?
Víte, já bych to asi ani nezkoušel. Vážím si svého času už natolik, že se mi nechce utrácet ho způsobem, o kterém vím, že o něj nikdo nestojí. Vy mě teď do něčeho lákáte, ale já žádnou vizi nemám.
Já vás nelákám, ale zajímá mě, jak Mamu podmiňovala doba, ve které vznikala. A jestli by byla její tvorba opakovatelná dnes.
Myslím, že kdyby Rádio Mama nevzniklo v první půlce devadesátých let, nevzniklo by vůbec. Zafungovala zvláštní atmosféra ve společnosti, kdy se najednou všechno smělo. Třeba parodovat věci, které běží už jen ze setrvačnosti. Já jsem ale moc nepřemýšlel o tom, čeho chci docílit, prostě jsem dělal to, co mě bavilo.
Takže myslíte, že dnes by už recesistické, mystifikační, ironické a satirické rádio nevzniklo?
Nedovedu si to už představit, protože lidi ztrácí schopnost rozlišovat a vnímat, co je např. ironie.
Myslíte? Čas od času se přeci v médiích řeší, jestli by v rozhlase nebo i v televizi neměla být nějaká satira nebo recese… Necítíte poptávku?
Každý vám řekne, že poptávka po společenské satiře existuje. Ať ji někdo dělá. Prosim. Ale já toho nejsem schopen, protože si myslím, že otrlost publika zašla tak daleko, že už vlastně věci nejdou moc zesměšnit. Já to vnímám tak, že politika i život společnosti jsou už taková parodie, že lidi uměleckou parodii moc nerozpoznají.
Z Rádia Mama jste přešel spolu s ostatními kolegy do soukromého Rádia Limonádový Joe. Co jste tam dělal?
Nó, párkrát jsem moderoval jeho ranní vysílání, ale fungoval jsem tam hlavně jako hlas rádia, načítal jsem znělky. Vysílali jsme na frekvenci 90,3 FM, no a na tu zkratku jsme vymýšleli všelijaký ptákoviny a invence typu „Ferda Mravenec“. Takže já jsem tyhle femka načítal a z nich se potom vyráběli jingly, který to vysílání prokládaly. Ve výsledku jsem mluvil v éteru ze všech nejvíc, i když do rádia jsem chodil nejmíň.
Máte za sebou bohatou filmovou i hudební kariéru – nedávno jste oslavil třicátiny své kapely Vltava. Co jste se ale naučil v rádiu?
Každou zkušeností se člověk učí a určitě jsem to nějak zúročil, i když vám přesně neřeknu jak. Věřím, že se všechno počítá, takže pokud jsem se naučil něco v rádiu, tak jsem to použil na divadle nebo jinde. Jsem vděčný za všechno.