Rozhlasák, který se nebál drsných témat: Boris Riegler

12. červenec 2017

Publikujeme medailonek všestranného rozhlasového tvůrce, k jeho nedožité osmdesátce. Oslavil by ji jako redaktor, publicista, reportér, dramaturg i moderátor. Člověk, kterému byla práce pro rozhlas vášní. (12. 7. 1937 – 28. 4. 2010)

K mluvenému slovu, divadlu a psaní ho to táhlo snad odmalička. Se svou tetou často naslouchal vyprávění její přítelkyně, spisovatelky P. Biliánové, jako školák přispíval do dětské rubriky Rudého práva Haló, všichni s námi, zahrál si i v divadle E. F. Buriana a ve třinácti letech se stal členem Dismanova souboru a Divadla pro mládež Míly Melanové. Po ukončení střední školy studoval na Institutu osvěty a novinářství UK (1961−1967), zčásti při zaměstnání). Pracoval jako reklamní textař v Tiskové, ediční a propagační službě. Necítil se zde plně využit a obrátil se (bez známostí) na osobní oddělení Čs. rozhlasu dopisem s tímto zdůvodněním: „Velmi rád bych proto pracoval tam, kde by opravdu na mně záleželo, kde bych mohl uplatnit organizační nápady, náměty apod., a kde bych mohl svobodně − v rámci možností − se projevovat.“1)

O čtyři měsíce později, 1. srpna 1963, byl přijat na místo redaktora vnitropolitické redakce HRPV. Krátce pracoval i v redakci zemědělské. Studia na UK, obory pedagogika a psychologie, ukončil doktorátem. Ve vnitropolitické redakci mu byly svěřeny oblasti pedagogika a boj proti alkoholismu. Natáčel s doc. J. Skálou, potom přímo na záchytce, stal se i fiktivním pacientem u Apolináře. Výsledkem bylo 8 působivých, někdy až drsně naturalistických pořadů Droga 001 (1967−68). Jako novinář se zajímal také o pokusy s LSD u nás. Zaměřoval se na problematiku mezilidských vztahů, využíval přitom zejména svých znalostí z psychologie. Připravil velký seriál pořadů Poraďte, pane profesore s F. Hyhlíkem, nebo Oni a já − schůzky s psychiatrem (1966−67). Byl také v kolektivu autorů rozhlasových besed Důvěrné hovory (1968) týkajících se problémů sexuálního života. Od listopadu ´68 působil v redakci sociálně politické. Jako zkušený redaktor a reportér přispíval do programových řad A léta běží, vážení i Lidé-život-doba (1969−70), ale později neměl zájem zpracovávat politicky angažovaná témata odpovídající dosaženému stupni konsolidace u nás.2) K 30. dubnu 1972 podal ze zdravotních důvodů výpověď.

Do Čs. rozhlasu se však vrátil již za půl roku, 1. listopadu, a to do HRDM a v ní do nově vytvořené redakce pro mládež. Téměř dva roky ho trápily krátkodobé pracovní smlouvy na dobu určitou. Svou vysokou profesionální úroveň mohl plně uplatnit až od roku 1974 v oblíbeném novém pondělním čtyřhodinovém bloku Vysílá studio mladých, k němuž časem přibylo Studio mladých a Studentský chlebíček. Po přechodu do Hlavní redakce propagandy připravil řadu velkých literárních pásem např. Poslední řádky z dopisů lidí umučených za okupace. Od srpna 1978 byl na základě své žádosti z vážných zdravotních a osobních důvodů přeložen zpět do HRDM.

Vytvářel publicistické pořady, pořady literárně dramatické (fíčr), experimentální pásma, díla profesionálně náročná. Od konce 70. let spolupracoval s redakcí literatury a dramatu faktu, pracoval na pořadech redakce vzdělávání a výchovy i na magazínu Domino. Stal se autorem rozhlasových her Mládenci z pece ohnivé (1978), Čekání na kata (1980) a nového typu hry faktu Takoví byli o K. H. Frankovi a konečném řešení české otázky. Asi sto rozsáhlých pořadů vytvořil s manželkou Janou, např. čtyřdílný Zločin a trest, věnovaný Norimberskému procesu (1981). Za četné pořady získali B. a J. Rieglerovi nejedno ocenění. Spolu a s lékaři J Kandusem a J. Kozákem v roce 1988 realizovali projekt Šance pro tři milióny −Rozhlasový experiment pro všechny, kdo kouří. Tato celostátní kampaň o 33 dílech, v níž texty interpretoval M. Horníček, měla za cíl přesvědčit kuřáky o škodlivosti kouření a jeho negativním dopadu na ekonomiku státu i jednotlivce. Tvůrčí tým vytvořil Čtrnáctidenní plán: 14 kroků, jimiž lze dojít až ke kuřácké abstinenci. Šance pro tři miliony byla tak známá, že figuruje jako jedna z charakteristik doby v seriálu ČT Vyprávěj. Do programové řady Křižovatky života a tvorby natáčel B. Riegler s mnoha známými umělci: L. Fuksem, H. Šmahelovou, J. Markem, F. Kožíkem a dalšími. Vzpomínky L. Reinerové na E. E. Kische uplatnil v pásmu Hledání pravdy.

Byl odpovědným redaktorem programových řad Malá encyklopedie moderního člověka a Ze stránek populárně vědecké literatury, do nichž přispíval i autorsky. Roku 1990 krátce působil v Hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky, počátkem května přešel do nově vytvořeného Audiostudia, po roce do HRZP, Radiofóra, jehož byl již dříve spoluzakladatelem a které pak ještě připravoval nebo moderoval déle než dva roky. Když k 31. 12. 1992 zanikl federální Čs. rozhlas, odešel z rozhlasu na dohodu. Bylo mu tehdy 55 let. Pro Český rozhlas nadále pracoval externě. V letech 1994−1995 připravil pořady A léta běží, vážení s E. Goldstückerem, L. Reinerovou, o J. Skupovi a jiné; byl autorem a moderátorem filozofujících besed Iluze a naděje, v nichž se probírala různá společensky aktuální témata.

Tento vynalézavý tvůrce, kterého práce pro rozhlas někdy až jakoby vnitřně spalovala, navrhl a dlouho realizoval též pořad Klobouk − rozhovor, na jehož počátku si dotazovaný sám vytáhl ze skládacího cylindru jednu ze seriálu pečlivě vybraných 33 otázek a vzápětí byl nucen na ni hned na začátku odpovědět. Následovaly živě kladené otázky B. Rieglera, které se často, a nejen v Klobouku, vyznačovaly zvláštní naléhavostí. Mezi dotazovanými byli J. Dientsbier, V. Chytilová, E. Kantůrková, M. Machovec, L. Munzar, M. Zeman a mnozí další. Dílem B. Rieglera byly rovněž četné Občanské hovorny a mnoho, až neuvěřitelně mnoho, dalších pořadů. Uměl se vcítit do druhého člověka, lidské osudy ho nenechávaly lhostejným. Jeho manželka soudí, že se dokázal radovat z každého dne, měl velký smysl pro humor, ironii a sociální cítění; soudí, že svými pořady chtěl lidi nejen bavit, ale také je vychovávat a pomáhat jim.3)

Takto jeho osobnost i tvorbu viděl R. Běhal: Výrazný publicista, velmi pracovitý a důsledný, vždy hledající nové způsoby vyjádření, originální ve svém pojetí.4) Sám B. Riegler se považoval za žáka prof. F. Gela. Napsal: ...chceš-li promlouvat za ostatní, za národ, musíš v sobě najít sílu vzdorovat špíně a kalu, a mluvit pravdu, děj se co děj. ...nemáš-li v sobě dost kázně, dost pokory, dost čistého jasu, bude lépe, když budeš mlčet.5)


Jiná působení
1993−1994 tiskový mluvčí primátora hl. m. Prahy J. Koukala
1994 dramaturg divadla Ta Fantastika, Praha
1995−1996 redaktor deníku Svobodné slovo
1996−2002 tiskový mluvčí Městské policie Praha
2007 tiskový mluvčí občanského sdružení Život 90


Poznámky
1) Archiv ČRo, osobní složka.
2) Pracovní hodnocení dr. B. Rieglera z 5. 5. 1972. In: Archiv ČRo, osobní složka.
3) Volně podle textu J. Rieglerové z 2. 10. 2012; viz Archiv ČRo, osobní složka.
4) Běhal, R.: Kdo je kdo v sedmdesátileté historii Českého rozhlasu. Praha, SRT 1993, s. 208.
5) Riegler, B.: Čítanka českého stalinismu. In: Necenzurované Noviny, roč. 3, č. 10, 1993, s. 12.

Prameny a literatura
Archiv ČRo, osobní složka.
hls: Hlas z přijímače. In: Čs. rozhlas č. 49/1987.
Pilátová, A.: Boris Riegler. In: Týdeník Rozhlas č. 38/1997.
Rieglerová, J., Riegler, B.: Tečka za šancí. In: Rozhlasová práce č.1/1989, s. 50−61.
Riegler, B.: Schola ludus aneb Dramatická výchova. Praha, Amosium Servis 1991, 24 s.
Riegler, B.: I my jsme psali historii... 10 let Pražských služeb, a. s. Praha, Druckvo 2004.
Riegler, B.: Zelňačka (Vždyť na nebi nám taky nalejou!) − Dramatizace románu R. Falleta pro Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Text hry vydalo pražské Divadlo S. K. Neumanna 1989.

autor: Jarmila Lakosilová
Spustit audio