Reforma zdravotnictví v nedohlednu. Co teď?

Tomáš Julínek

Reforma zdravotnictví skončila, zapomeňte. I tohle by se dalo říct po včerejším vystoupením ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. Oznámil, že pošle do připomínkového řízení jen tři reformní zákony a tři další zatím ponechá k diskusi a do vlády je pošle v nejbližší vhodnou dobu.

Jinými slovy, ministr odložil na neurčito tři zákony, které byly jádrem reformy a velký zdravotnický převrat prvního ledna 2009 nenastane. Alternativní termín, tedy leden 2010 je prakticky vyloučen kvůli volbám. I kdyby tedy tři méně důležité reformní zákony prošly, neproběhne reforma po holandském vzoru, která předpokládala, že zdravotnictví bude stát na konkurenci soukromých pojišťoven. Ani se nebude zavádět po americkém vzoru systém řízené péče, kdy si může občan omezit svobodnou volbu lékaře výměnou za záruku lepších služeb. Stejně se odkládá transformace fakultních nemocnic na akciové společnosti. Hlavní sporné momenty reformy a její samotný základ, o kterém se mluví už nejméně čtyři roky, najednou padají ze stolu a to právě ve chvíli, kdy začínalo být jasné, jak chce Julínek vlastně změnu zařídit.

Zkrátka nečekaný a náhlý konec, nebo alespoň přerušení do příštího volebního období.

Přesto není uvedené tvrzení úplně pravda. Zdravotnictví se mění i bez reformy, i když paradoxně úplně jiným směrem. Změna je samozřejmě postupná.

Zdánlivě zůstává všechno při starém. Zdravotní pojišťovny domlouvají ceny za zdravotní péči s profesními skupinami lékařů a nemocnic, pacienti mohou chodit za každým doktorem, za kterým je napadne. Ovšem některé změny už přece jen nastaly a možná ještě nastanou. Reforma totiž měla předehru, skrytou v několika paragrafech Topolánkova reformního batohu. Všichni si všímali jen zavedení poplatků, v reformě však toho bylo víc.

Především šlo o to, posílit roli ministra zdravotnictví, aby mohl snadněji reformovat. Proto dnes může Julínek stanovit ceny za zdravotní péči bez ohledu na to, jak se pojišťovny s lékaři dohodnou. Změnil se i způsob, jak se určují ceny léků a také finanční částky, které za ně platí pojišťovny. Namísto ministerské komise složené ze zástupců zdravotnických expertů a pojišťoven o ní rozhoduje pouze Státní ústav pro kontrolu léčiv, což je úřad přímo podřízený ministrovi. Aby toho nebylo málo, ministr může kdykoli odvolat šéfa největší zdravotní pojišťovny VZP.

Jak zmíněné kroky včetně poplatků změní zdravotnictví konkrétně, to není jasné, bude záležet na osobě každého ministra. Zatím je jisté, že za Julínka se budou víc prodávat dražší zahraniční léky, než jejich lacinější české ekvivalenty, a Češi zas ně budou připlácet víc než dosud. Víc peněz půjde do ambulancí a méně do nemocnic, zvláště do léčeben pro přestárlé. Tento postup má racionální jádro, jestli se tím zlepší nebo zhorší zdravotní péče, to ovšem nejde dopředu říct.

Ve hře jsou také tři zákony, které Julínek ještě nepohřbil, zvláště ten o zdravotních službách. Sám o sobě je dost velkým převratem a vzbudí ještě dramatické debaty. Může být dobrým nástrojem pro pacienty i lékaře, například by mohl jasně zaručit, na co má pacient u lékaře a v nemocnici právo. Lékaři by mohli využívat ke své práci různá zdravotnická zařízení a odkazovat či prodávat soukromé praxe. Zákon má ovšem stejnou zvláštnost, jako měla předehra reformy: opět posiluje roli ministerstva resp. státu. V zákoně o zdravotních službách totiž nejsou popsány standardy zdravotní péče. Napříště je má vydávat ministr ve svém věstníku, což mimo jiné znamená, že odborná i profesní sdružení lékařů budou mít maximálně poradní hlas, a také to, že standardy nebudou závazné.

Dalším sporným bodem je kontrola kvality. Nepočítá se s lékařskou komorou, která kontrolovala kvalitu dosud, její úlohu převezmou zřizovatelé, tedy hlavně stát a kraje, a spolu s nimi pojišťovny, z nichž ta největší je opět pod plnou kontrolou státu.

Samozřejmě, takové omezení veřejnoprávního a občanského sektoru nemusí projít, vývoj však jde tímto směrem. Nakonec neskončí debata o reformě, která může reformní zákony upřesnit a uhladit tak, aby byly přijatelné pro většinu lékařské veřejnosti. Ve většině případů je to možné, ovšem s důležitou výjimkou a tou je dohled nad pojišťovnami, které se mají privatizovat. To je prakticky nemožné vyřešit, jak si uvědomují i sami reformátoři, a proto o privatizaci pojišťoven dosud zarytě mlčí.

V dalším vývoji naznačeným směrem se tedy skrývá nemalé riziko. Jestliže měla reforma dovršit polistopadové zdravotnické změny tím, že předá státní pravomoci nestátním institucím, zvláště pojišťovnám, dělá pravý opak a stát významně posiluje. Ve zdravotnictví tak definitivně získá primát politika, což je ideální prostředí pro různé zájmové skupiny a lobby. To se může negativně podepsat na kvalitě a dostupnosti péče. Nemusí to tak být, ale vždy je lépe počítat s nejhorším.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .