Rákosník velký

11. září 2001
Vědecké zařazení Pěvci

Každý z nás se jistě alespoň někdy procházel kolem větší rákosiny nějakého rybníka nebo slepého ramene řeky. Pokud jste se současně pokoušeli vyznat ve změti všelijakých těch vrzavých, skřípavých, cvrčivých a jiných hlasů, které se z rákosiny ozývaly, nepochybně jste si alespoň v začátcích svých ornitologických toulek povzdychli. Jak jen se mám v těch rákosnících, lyskách, slípkách, chřástalech a jiných druzích vyznat!

Jeden z těchto hlasů, hlas rákosníka velkého, však každý pozná snadno. Jeho silné a charakteristické kara-kara-kít je tak typické, že ho po několika předvedeních bezpečně poznává úplně každý.

Pozorovat rákosníka velkého vyžaduje trochu trpělivosti, neboť se většinou skrývá v hustém porostu rákosu stejně jako jeho příbuzný rákosník obecný. Hlasitostí svého zpěvu se však okamžitě prozradí a při troše vytrvalosti můžeme samce, který při zpěvu postupně vystupuje po rákosovém stéblu nahoru, i spatřit. Je to nenápadný, šedozelený pták velikosti štíhlého drozda, se světlejší spodní částí těla a nenápadným nadočním proužkem. A tak nejnápadnějším znakem tohoto druhu je právě jeho nezaměnitelný hlas.

Rákosník velký býval vcelku běžným zjevem rákosových, méně často i orobincových porostů kolem vod, i když nikdy nebyl tak hojný jako rákosník obecný. Od 70. let byl zaznamenán silný úbytek početnosti tohoto druhu a z řady rybníků, zejména v jižních Čechách, téměř vymizel. V rákosinách na Třeboňsku připadalo v 80. letech na sto hnízd rákosníka obecného pouze jedno hnízdo rákosníka velkého. Příčiny tohoto úbytku nejsou ornitologům příliš známy a pouhým ubýváním rákosin lze tento pokles početnosti vysvětlit jen obtížně.

Poslechněte si, jak o rákosníkovi mluví jihočeský rozhlasák a zapálený ornitolog Ludvík Mühlstein v legendárním seriálu Volání jara:

Rákosník velký je, jako všichni naši rákosníci, druhem tažným a již začátkem srpna a v září odlétá na zimoviště, která se nalézají v Africe jižně od Sahary až po Kapsko. V těchto rozsáhlých územích Afriky dochází často k mnoha negativním jevům, které se pak odrážejí na úbytku v evropských hnízdištích. Možná, že příčiny úbytku u nás bude třeba hledat právě na afrických zimovištích.

Hnízdo rákosníka velkého je vcelku umná stavba tvořená především kousky listů pobřežní vegetace, která je přímo vpletena do několika rákosových nebo orobincových stébel. Hnízdní kotlinka je velmi hluboká, až 20 cm, s hlavním okrajem přehrnutým dovnitř, takže vajíčka nevypadnou ani za silného větru. Samičku sedící na vajíčkách sameček na hnízdě starostlivě krmí a někteří samečci mají v tuto dobu jistě práce nad hlavu, neboť bylo zjištěno, že ti nejúspěšnější z nich mohou hnízdit až se třemi samičkami.

Základní údaje

Rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) je největším z pěti druhů našich rákosníků (je jen o trochu menší než kos) a také ho lze nejsnáz spatřit. Sameček často zpívá z vrcholu rákosu. Vyhledává porosty rákosu a orobince. Tažný, přilétá koncem dubna, odlétá v září. Hnízdo umně vplétá do stébel rákosu nebo orobince. Živí se hmyzem. Silně ohrožený, zvláště chráněný druh.

Jak vznikaly nahrávky

Rákosník velký se ihned po příletu ze zimovišť začíná ozývat charakteristickým skřehotavým hlasem. V hustém rákosovém porostu začíná zpívat tak, že se nejdříve ozve většinou těsně nad vodní hladinou a za neustálého pokřiku postupně šplhá po stéblech rákosu vzhůru. To mu umožňují silné nohy s ostrými zahnutými drápky. Souká se po kolébajícím se rákosu chvíli vzhůru, chvíli do stran nebo dolů. Na stéblech sedává vzpřímeně s rozevřeným ocasem a popuštěnými křídly. Při svém zpěvu načepýří peří na temeni hlavy, takže vznikne jakási čepička, a hlavu s široce otevřeným zobákem zvedá šikmo vzhůru. Jen občas v rákosinách odpočívá. Je to plachý pták, který po vyrušení ihned zmizí v rákosové houštině. Jeho zpěv je pouze hrubé hlasité skřehotání. Pro nahrávku je vhodné využít toho, že často zpívá i v noci, kdy se jeho pronikavý hlas rozléhá nad vodní hladinou a rákosovými porosty. Ve tmě se nám také snadněji podaří připlížit se do jeho blízkosti.

Video: MOS, Adolf Goebel

autor: Pavel Pelz