Prolomit vlny: Mediální rady by neměly být jedna ruka s vedením institucí, které mají kontrolovat

Zasedání Rady bývá jako výjezdní pojato velmi často. Tentokrát ale nedávné ohlášení výjezdu do Hradce působí spíše jako schválnost. V oznamování na poslední chvíli se Rada možná inspirovala u generálního ředitele Rozhlasu. Ten zase informoval šéfredaktora Vltavy Petra Fischera o neprodloužení smlouvy až pár dní před jejím vypršením ke konci roku.

Náhle oznámená rozhodnutí střídá synchronizované mlčení. Ředitel Zavoral se nad rámec obecného sdělení o „neplnění úkolů“ a sporném „nízkém růstu poslechovosti“ nadále nevyjadřuje o konkrétních důvodech neprodloužení Fischerovy smlouvy, Rada se zase nevyjadřuje k jednání a mlčení ředitele. Dokonalá souhra. Je úplně jedno, že na konkrétní vysvětlení okolností celé kauzy čeká početný dav občanů i kulturní veřejnosti.

Rada i ředitel možná spoléhají na to, že jde o kulturní přestřelku, která se rychle vybouří a zas bude klid na práci. Jádro celého problému ale neleží v osobnosti šéfredaktora Vltavy Petra Fischera či v programu stanice a jejím působení ve veřejném prostoru. Ani jedno se leckomu legitimně líbit nemusí. A to ani Radou osloveným posudkářům z řad bývalých spolupracovníků StB, kteří stanici neveřejně hodnotili za peníze koncesionářů.

René Zavoral|foto: Michaela Danelová,iROZHLAS.cz

Zato se dá shodnout, že neprodlužování smluv na poslední chvíli, zadávání pochybných analýz a nedostatek komunikace se zaměstnanci i veřejností nepatří k výkonu řídící funkce v instituci veřejné služby, a proto by to měla Rada kritizovat. Je formálně nezávislá a stojí mezi Rozhlasem a politickou mocí. Pokud však nejedná a evidentně má dlouhodobý loajální a přátelský vztah s vedením instituce, kterou by měla podrobovat kritice a kontrole, máme problém.

Ten mohou politici řešit jen omezeně prostřednictvím mediálního výboru sněmovny a je to tak dobře. O omezení politického vlivu na veřejnoprávní média šlo při konstrukci systému mediálních rad především. Současná kauza je proto hlavně záležitostí občanů a veřejnosti. Rada se musí ocitnout pod jejím setrvalým tlakem a být po jednotlivých členech vyzývána k zodpovědnosti. Musí se stát viditelnou a kritizovatelnou, protože veřejnost zastupuje.

Problém loajální Rady, která s ředitelem „drží basu“, se nedá vyřešit rychle. Rada se utvořila demokratickým způsobem a nelze ji nyní jen tak vymést. Klíčové je, aby veřejnost brala vážně volby členů do rad Českého rozhlasu i České televize. Na základě nominací občanských a profesních sdružení poslanecký výbor navrhuje kandidátku, z níž poslanci členy rady volí. Proto je nutné, aby se občanské a profesní uskupení na nominace soustředily jako na klíčovou záležitost v demokratickém koloběhu.

Veřejný protest i otevřené dopisy mají svou váhu. Dá se ale očekávat, že po nějaké době ustanou. Pro zajištění dobré budoucnosti médií veřejné služby je zásadní, aby občanské kruhy vybíraly ze svých středů osobnosti, za které se budou moci postavit. Nominovat je a postarat se o jejich veřejnou podporu. Jen tak lze zlepšit současný neuspokojivý stav a omezit politický vliv na mediální rady.

V kauze Vltavy nejde o to bránit kulturní vkus svůj a svých blízkých, ale principy demokratické společnosti. Pokud dosavadní a nápadně vykloubené jednání dostane v Rozhlase nadále zelenou, zdomácní zanedlouho všude. Volby do mediální rady jsou dobrým nástrojem, jak její fungování proměnit ve prospěch demokratické společnosti.