Proč se říká "plakat jako želva"?
Je to známé a hojně užívané rčení a označuje osobu, která usedavě pláče a z očí jí kapou veliké slzy. A kde má toto rčení původ? Za vysvětlením musíme jít trochu dál od našich zemí, nejenom proto, že u nás želvy v přírodě nežijí, ale ani chov suchozemských želv nedává k žádnému takovému podobnému rčení záminku. Musíme za tím jít až do tropických moří, na písčité pláže v Karibiku nebo v Indickém oceánu. Tam totiž při velkém štěstí můžeme skutečně vidět želvy plakat.
V moři žije řada druhů želv, některé jsou docela malinké, takových 30, 40, 50 centimetrů velké, některé jsou až čtyřmetrové. To jsou obrovské želvy kožnatky. Všechny mají jedno společné: jeako všichni plazi dýchají vzduch a žijí celý život ve vodě, jen v době rozmnožování, když samice kladou vejce, navštěvují určitá vybraná pobřeží s jemným pískem, kterých dnes bohužel ve světě ubývá. Ale přesto se ještě někde na odlehlých místech vyskytují a tam velice ztěžka vylézají na břeh, vyhloubí jámu, do ní nakladou vajíčka a pak se zase vrátí do moře. A ještě něco mají společné: musejí pít, ale kde přijít ke sladké vodě? Pijí tedy vodu mořskou. A v tom je problém, protože mořská voda je slaná a množství soli, která by se hromadila v těle, by působilo velké problémy. A proto mají mořští savci, ale i mořští plazi a specielně želvy, zvláštní zařízení, jak přebytečnou sůl vylučovat. Tato sůl se vylučuje v blízkosti očí velikými žlázami, podobnými slzným kanálkům, a želvy, když vylezou na břeh, odkapávají ze žláz veliké kapky silně koncentrované tekutiny, vlastně je to silně koncentrovaný roztok mořské soli.
Želvám to pomáhá ještě v jedné věci. Když totiž želva vyleze na břeh, je v nebezpečí, že jí začnou oči zasychat, protože žije celý život ve vodě a plave s otevřenýma očima. Očima se také řídí při hledání potravy. A když si k tomu ještě představíme, že želva musí vyhrabat v jemném písku jámu, do které naklade vajíčka, a to jámu dosti hlubokou, tak se jí do očí může dostat písek. Takže ty velké "slzy" jí pomáhají i v tom, že jí oči omývají. To lidé už dávno zpozorovali, a protože slzy si většinou spojují s pláčem, vznikla pověst o tom, že želvy pláčou. Ostatně, želvy by měly dost důvodů k pláči, protože na jejich potomstvo, které zanechají na pláži, číhá tolik nebezpečí, že kdyby si to uvědomovaly, tak by opravdu plakaly. Ale naštěstí to želvy netrápí.