Ekologické hříchy eskymáckých velrybářů

2. únor 2005

Dnes a denně slýcháme o škodách, jež člověk páchá na životním prostředí. Za nedotčenou přírodou jsou lidé ochotni cestovat na kraj světa. Ale kde ještě najdeme panenský kout nepoznamenaný lidskou činností? Na vrcholcích Himálaje? V písečných dunách Sahary? Nebo snad v arktické tundře? Právě severské oblasti byly dlouho považovány za prostředí, které člověk začal devastovat až zcela nedávno.

Nejnovější výzkumy kanadských vědců však dokazují, že už před staletími poznamenali eskymáci arktickou přírodu tak, že je to patrné ještě dnes. Možná stojí za úvahu fakt, že to, co považujeme za nedotčenou přírodu, je mnohdy jen příroda krutě poznamenaná našimi předky, příroda, již považujeme za nedotčenou jen proto, že jsme ji v historických dobách v jejím původním, nenarušeném stavu nepoznali.

V Evropě byl počátek 13. století nadmíru rušný. V Čechách usedá po letitých sporech na trůn Přemysl Otakar I., Francie a Anglie vedou stoletou válku, na Pyrenejském poloostrově vzplála rekonquista proti Maurům a celý kontinent hledí s obavami k východu, kde se shromažďují hordy divokých Čingischánových nájezdníků. Také příroda středověké Evropy už na mnoha místech ztratila pel neposkvrněnosti. Vyrůstají vsi a města, lesy ustupují polím a pastvinám, krajinu jizví doly a lomy.

Dění v americké Arktidě nám může ve srovnání s tímto dějinným kvasem připadat jako idylka. Vždyť tamější příroda ještě dnes vypadá, jako kdyby sem lidská noha nikdy nevkročila. Ale to je jen zdání. Jeden z velkých zásahů do arktické přírody se odehrál už v časech, jež předcházely vládě českého krále Přemysla Otakara I., a neustal ani dlouho poté, co Přemyslovci vymřeli po meči i po přeslici. Na přelomu 1. a 2. tisíciletí se arktickými moři při březích Severní Ameriky rozjely velké kožené eskymácké čluny. Jejich posádky se vydaly do nových domovů v honu za velrybami migrujícími během polárního léta daleko na sever. Na nic netušící kytovce číhalo v těch dobách v kanadské Arktidě smrtelné nebezpečí.

Pohled na dva mohutné sloupce páry tryskající z dýchacích otvorů velryby vysoko nad mořskou hladinu vyprovokoval eskymácké lovce k horečné činnosti. Rychle spustili na vodu kožený člun a razantními záběry pádel vyrazili za kořistí. Velryby grónské patří k nejpomalejším mořským kytovcům a obvykle neplavou vyšší rychlostí, než jakou se procházíme po ulicích. Vzdálenost mezi lovci a velrybou se proto rychle zkracovala. Když se člun přiblížil bezmála na dosah, mihla se vzduchem harpuna. Kostěný hrot pronikl zvířeti hluboko do těla a voda zrudla krví. Velryba hledala spásu pod vodou, ale v tom jí bránily velké plováky z nafouknutých tuleních kůží přivázané k harpuně. Zraněný mořský obr v marném boji rychle ztrácel síly. Nakonec musel vyplout na hladinu, kde na něj už čekali lovci s oštěpy a ranou do srdce ukončili velrybí agonii.

Když velrybáři dovlekli gigantický úlovek ke břehu, vypuklo v osadě nevázané veselí. Tuny masa nadlouho zahnaly od vesnice přízrak hladu, tuk nalitý do lamp vyřezaných z měkkého mastku sliboval světlo a teplo i pro dlouhou polární noc. Velrybí kůže a kosti posloužily k zastřešení chýší.

Obyvatelé jedné osady ulovili za rok i několik velryb. Zdaleka ne všechny dorůstaly maximální délky kolem 20 metrů a hmotnosti přes 50 tun. I tak však skončilo na březích u eskymáckých vsí obrovské množství masa, tuku a kostí. Eskymáci z nich spotřebovali zhruba polovinu. Zbytek zůstal ležet a pomalu se rozkládal. Ještě dnes najdeme u ruin dávných eskymáckých sídel rozsáhlé plochy pokryté silnou vrstvou velrybích ostatků.

Tým kanadských biologů a archeologů vedený Marianne Douglasovou z univerzity v Torontu prozkoumal okolí jedné takové eskymácké vsi na arktickém ostrově Somerset. Podle archeologů tu eskymáci žili a lovili velryby, už když Čechám vládl Přemysl Otakar I., a zmizeli za nejasných okolností v době, kdy z Prahy prchal "zimní král" Fridrich Falcký.

Co všechno se za ta čtyři staletí odehrálo v pustině daleko za polárním kruhem? Odpověď na tuto otázku hledala Marianne Douglasová na dně mělkého jezírka v sousedství bývalé osady. Rok za rokem tu sedal ke dnu jemný kal a v něm i křemičité schránky mikroskopických řas rozsivek. Původně byly vody jezírka chudé na život. Ale to se rychle změnilo s příchodem eskymáckých velrybářů. Ve vodě i v půdě prudce stoupl obsah živin. Původní rozsivky takovou změnu nesnesly a zmizely. Místo nich se začaly masově množit nové druhy řas. Na vině byl neustálý přítok organických látek z mnoha tun rozkládajícího se velrybího masa, tuku a kostí. Okolí eskymáckého sídliště prodělalo na první pohled možná nenápadnou, ale ve skutečnosti velice drastickou proměnu. Ta je patrná i dnes, 400 let po odchodu posledního eskymáckého velrybáře. Voda jezírka má stále ještě desetkrát více živin, než je v těchto polárních krajích obvyklé, a také množství a druhové složení řas v jezírku se ostře odlišuje od jezer, u kterých eskymáci nežili.

Eskymáčtí velrybáři osídlili v rozmezí let 1000 až 1600 n. l. rozsáhlé oblasti severoamerické Arktidy od Aljašky až po Grónsko a všude uplatňovali způsob života, při němž zaplavovali okolí organickým odpadem. Zasáhli do arktických ekosystémů tak razantně, že bychom se při pátrání po panenské přírodě měli ruinám jejich sídel vyhýbat velkým obloukem.

Spustit audio