Byly a nejsou III.
Pro všechno živé platí zákony přírody, což s určitým zobecněním napovídá přísloví. Má pravdu - proti věku není léku. A tak už jen živoří proslulý Horákův buk ve Lhotách u Potštejna i Žižkův buk nedaleko Libáně, zcela suchá je krásná borovice - samorost v Libotenicích u Roudnice. Bouře v květnu 2000 zničila nejobdivovanější lípu Českého ráje - lípu Semtínskou.
To je jen namátkou několik stromů, které rok 2000 nepřežily. K nim patří i dub "U umučeného", jeden z mála stromů, o kterém byla pověst zapsána krátce po vytvoření, a stejně to nebylo nic platné. Ale postupně.
Při cestě z Prahy na Terezín projíždíte městečkem Doksany a tam je starý klášter. Byl založen roku 1142 králem Vladislavem a jeho ženou Gertrudou jako panenský klášter premonstrátský. Vysoké koruny starých stromů v klášterní zahradě dokreslují jeho dnešní podobu, kterou získal při barokní přestavbě. Klášter má za dobu trvání ve své historii mnohá trudná období, z nich jedno z nejtěžších bylo v době husitských bojů v 15, století. Na počátku července roku 1421 byly Doksany obléhány a vypáleny husitským vojskem, přesněji Pražany. Žižka s nimi nebyl a ani být nemohl, v té době se léčil v Praze z těžkého zranění, které utrpěl při obléhání Rábí v polovině června - tehdy přišel o druhé oko. To není zbytečná podrobnost, hned uvidíte proč.
Kousek za Doksany po levé straně silnice tehdy husité rozložili tábor, v místě, kde pod náspem silnice jsou v naší době vidět proschlé větve v koruně velkého dubu. Pověst, která byla zaznamenána v církevních materiálech z konce 17. století, vypravuje o tom, jak Žižka vyslal jednoho ze svých hejtmanů na zvědy ke klášteru. Hejtmana dojalo neštěstí jeptišek a jejich strach, chtěl je zachránit, a proto se snažil odvrátit útok husitů na klášter. Zato ho krutý Žižka dal pod dubem umučit - tedy proto název "U umučeného". Dokonce tam mělo o půlnoci strašit, utýraný hejtman i po smrti připomínal Žižkův zlý čin. Že pověst vznikla v prostředí, které neoplývalo sympatiemi k Žižkovi, je jasné. Ani přesnějšími znalostmi - při vymýšlení zřejmě věřil neznámý autor, snad učený jezuita, popsání událostí v husitské kronice. Jenže její autor Vavřinec z Březové z jakéhosi důvodu nezdůraznil, že Žižka u Doksan nebyl. Poddaným měla pověst předvést tajně uctívaného Žižku jako krutého, zlého, aby se jim zošklivil. Jenže - vymyslet je jedna věc, a donutit, aby vymyšlené přijali... A zvlášť čeští poddaní? Tak něco přidali, jinde ubrali a trochu otočili... a je z toho tato lidová pověst: Žižka hejtmana vyslal zkoumat opevnění, jenže ten se dal od jeptišek podplatit, dokonce měl zůstat v klášteře přes noc a pak se lživými zprávami snažil Žižku odvrátit od dobývání. Protože pro zlato zradil, dal mu Žižka zlato nalít do hrdla. Však co by to byl za velitele, aby trpěl takovou nekázeň. Takže žádný mučedník, ale zrádce, a jestli strašil u dubu, tak mu to patřilo. A tak je doksanský dub výjimečný věkem, osudem i zpracováním pověstí. Jenže - co mu je to platné - života má namále.
Při rozšiřování a úpravě silnice překážel, porazit ho nešlo, když je chráněný státem, tedy byl "zapuštěn" do náspu, protože se silnice zvedla nad původní úroveň. Nejsilnější část kmenu je zakrytá, pohled zakrývají i svodidla. Při jízdě autem ho mnozí přehlédnou, třebas kmen starého dubu měří přes pět metrů. Strom už je skoro mrtvý, koruna má jen olámané pahýly suchých větví a sem tam živý lístek. Dalo se to předpokládat, tak blízký kontakt s civilizací a jejím smogem a otřesy, způsobené koly aut, když dusící se kořeny zalévá slaná břečka - to nelze dlouho vydržet. A tak název "U umučeného" dostal ještě další smysl, tentokrát se týká samotného stromu.
Předpokládejme, že u zániku doksanského dubu nebyl zlý úmysl. Spíš osud - silnici museli rozšířit a prý nebylo možné jinak. To jen buk v Pěčíně měl skoro před sto lety takové štěstí, že stavitelé byli ochotni koleje odklonit, aby ho nemuseli porazit. Také v Hrubém Rohozci rázné rozhodnutí Nekácet! na desítky let prodloužilo životy krásným starým lípám před zámkem. Jejich omlazené koruny nezvyklým tvarem připomínaly jakoby rozevřené lidské dlaně. Nebyly k přehlédnutí - silnice je objížděla. A to nakonec život lip stejně zničilo, ale snaha o záchranu byla na obou stranách - u lidí i u těch lip. Není však možné přejít mlčením, když staré, ale ještě životaschopné a ve své věkovitosti krásné stromy jsou zlikvidovány na příkaz diktovaný neznalostí, umanutostí, omezeností. O to je horší, že se tak stalo před několika roky a že o tom rozhodli odborníci placení z našich daní. Mluvili jsme o Žižkovi, zůstaňme tedy ujeho stromů. Už jsme připomínali, že jich je několik desítek. Většina stromů dostala Žižkovo jméno proto, že v době národního obrození bylo třeba posílit národní vědomí, osobnost Žižkova k tomu byla vhodná a ve spojení s mohutnými a věkovitými stromy byl splněn i požadavek tehdejšího uměleckého směru, romantismu. Mnohdy tedy je strom pouze nazván Žižkovým jménem nebo stručně připomenuto, že se u stromu zastavil. Je několik stromů, kde pověst vychází z historické skutečnosti, a najdou se i pověsti s rozvinutým vypravováním. A to je pro folkloristu jako když archeolog nalezne poklad starých mincí.
V Sobčicích nedaleko Jičína rostly po staletí dvě chráněné Žižkovy lípy. O té starší se v kraji tradovala pověst, připomínající tažení Jana Žižky roku 1423 k Hořicům, kde svedl bitvu. Po cestě se utábořil v Sobčicích. Jeden z jeho hejtmanů tu měl svatbu a na počest svatebčanů byla vysazena lípa, prý dokonce samotným Žižkou. Lidé si stromu vážili, připomínal jim jejich hrdinu. Zřejmě proto byla roku 1729 ke stromu postavena pískovcová socha Jana Nepomuckého na vysokém toskánském sloupu a souměrně vedle sloupu vysazena lípa druhá. A lidé pak i tu nazývali Žižkovou. Starší z lip před časem vichr srazil vrchol, proto byl otvor do dutiny nahoře zakrytý stříškou, aby do stromu nezatékalo. Věkovitá lípa, jejíž kmen měřil v obvodu úctyhodných 640 cm, měla v sobě dost síly, aby se mohla o sebe postarat. Začala tvořit ze silných spodnějších větví novou korunu, bohatě obrážela. Nejpůsobivější na ní byl kmen - otevřenádutina zavalovala nejen okraje, ale i uvnitř si strom vytvořil hojivé závaly. Vznikla tak krásná a působivá živá plastika mnoha nárůstů, tvarů a seskupení, kterou by výtvarník jen pracně vytvářel. Mladší lípa byla zajímavá spíše svou vysokou korunou. Je samozřejmé, že obě lípy byly chráněné státem. Bylo to malebné seskupení, a po staletí tak byl v Sobčicích rozhodnut konflikt obou Janů poklidným soužitím. Až do roku 1993. Tehdy znalec barokní pískovcové plastiky přišel na to, že stromy soše ubližují, a tak ze Státního ústavu památkové péče odchází dopis: "Na základě prohlídky, uskutečněné dne 24.8.1993, Vám sdělujeme, že bude nutné co možná nejdříve odstranit stromy v blízkosti sloupu se sv. Janem Nepomuckým..., neboť ohrožují další existenci statue." Starosta Místního úřadu v Sobčicích se na dopis z Prahy po nějaké době rozpomněl a vydal se s dopisem na referát životního prostředí Okresního úřadu v Jičíně. Příslušná paní doktorka vyslechla jeho názor, jak je lípa špatná, a protože se má lidem věřit, tak nic nezkontrolovala a jen poradila... A dál? Dál se odvíjí předivo polopravd, výmluv a vlastně nezájmu. Nemá smysl na těchto řádcích je rozplétat, výsledek má k odbornosti a odpovědnosti daleko: starší z památných věkovitých lip byla urychleně skácena dřív, než mohli zasáhnout překvapení občané, kteří se ke kácejícím seběhli. Napadá mě paralela: když se před desítkami let odlomila část větve Semtínské lípě a srazila z podstavce sochu, shodou náhod stejného svatého jako v Sobčicích, tehdejší odborníci umístili po zrestaurování Jana Nepomuckého raději dál od lípy. Ani je nenapadlo žádat její odstranění. Semtínská měla krásnou korunu a dvě stě let věku, sobčická zase nádherný kmen, pověst a víc jak dvojnásobné stáří. Co dodat?