Kam odlétl nuajavak?

28. červen 2004

Při ochraně zvířat se dostává největší popularity živočichům, kteří jsou z mnoha důvodů vděčným objektem pro kamery. Tyto hvězdy filmových pláten a televizních obrazovek mají to štěstí, že dobře vypadají. Kdo by se nestrachoval o sympatickou pandu velkou, komu by nezatrnulo při pomyšlení, že se už v mořích nebudou rozléhat milostné písně velryb keporkaků. Jenže oč je panda cennější než vymírající červ, brouk nebo plž? Mnozí živočichové mizí bez toho, že by si jejich vymírání vůbec někdo všiml. Patří k nim i racek sněžní, tajemný pták z polárních krajů, o jehož životě kolují četné mýty a zkazky, ale o němž spolehlivých vědeckých informací máme pomálu.

Ledový arktický vítr zametá sněžnou pláň. Lovec popožene prásknutím biče psí spřežení k rychlejšímu běhu a vzhlédne k obloze v marné naději, že zahlédne vysoko na nebi oslnivě bílou siluetu ptáka. "Nuajavak odešel," zabručí smutně do vousů pokrytých jinovatkou. Odnepaměti provázel eskymáky na loveckých výpravách racek sněžní - pták, který sněhobílým peřím dělá čest svému jménu. Nuajavak, jak zní jeho jméno v řeči eskymáků, si dokázal najít potravu i v ledových pustinách za polárním kruhem. Hodoval na mršinách, lovil ryby a bezobratlé živočichy v místech, kde ledový krunýř praskl a odkryla se volná mořská krajina. Nepohrdl ani trusem vlků a polárních lišek. Dokázal po dlouhé hodiny sledovat eskymácké lovce v naději, že se přiživí na jejich úlovku, i kdyby to měly být jen kapky krve z poraněného zvířete namrzlé na sněhu. V posledních letech ale eskymáci vyhlížejí nuajavaka marně. Zmizel.

Znepokojivé zvěsti o rackovi sněžním dorazily i k vědcům. Ještě nedávno se počty tohoto ptáka s rozpětím křídel kolem osmdesáti centimetrů odhadovaly na 50 000 kusů. Najednou si nikdo nebyl jist, kolik jich ještě zbývá. Na ruských polárních ostrovech už nikdo racky sněžní nepočítá, protože se na výzkum v těchto odlehlých končinách nedostává peněz. Norští biologové prověřili hnízdiště na souostroví Země Františka Josefa a zjistili, že odtamtud rackové rovněž zmizeli. Kanadští vědci propátrali během krátkého polárního léta více než 7 000 kilometrů čtverečních arktické pustiny a došli ke stejnému alarmujícímu závěru - rackové se vytratili neznámo kam. Jen oranžové skvrny lišejníků vyrůstající na trusem potřísněných skalách prozrazují, že tu ještě před pár lety racci sněžní vyváděli mláďata. Biologové zděšeně konstatují, že z pětitisícové kanadské populace zřejmě zbývá pouhá desetina.

Co se stalo? Vědci jen krčí rameny. Většina se bojí nejhoršího. Tichému vzdušnému průvodci eskymáckých lovců hrozí vyhubení. Za jeho ústupem lze tušit důsledky globálního oteplení. Rackové si s oblibou stavěli hnízda na skaliscích trčících z masy polárních ledovců, kde byli dokonale chráněni před slíděním polárních lišek. V posledních letech ale ledovce ustupují a skaliska zvaná nunataky ztrácejí svůj přirozený obranný ledovcový val. Stačí, aby k hnízdní kolonii našla cestičku jediná liška a osud jejích obyvatel je zpečetěn.

Racek sněžní

Někteří biologové však doufají, že se racci jen přestěhovali jinam. O jejich způsobu života toho víme pramálo a nemůžeme vyloučit, že čas od času mění hnízdiště právě proto, aby setřásli šelmy, které se jim dostaly na stopu. Nasvědčovala by tomu i náhodná zimní pozorování racků sněžních z nezvyklých míst. V posledních letech se tito typičtí obyvatelé Arktidy objevovali daleko na jihu, v roce 1996 se dokonce jeden zjevně vyčerpaný racek sněžní objevil až ve slunné Kalifornii na dohled od Los Angeles. Kdo ví, co jej zavedlo tak daleko od domova a jaká dobrodružství měl za sebou.

Pozorování z Ellesmerova ostrova ležícího na severovýchod od Grónska však nevěští nic dobrého. Chemické analýzy několika uhynulých racků prokázaly v jejich tělech vysoké koncentrace typických civilizačních jedů, jako je olovo, polychlorované bifenyly a nejrůznější pesticidy. Neduhy civilizace pronikají do Arktidy stále razantněji. Teplejší léta a slabší zalednění otevírají cestu daleko na sever lodím i expedicím pátrajícím po zdrojích surovin. Když v létě roku 2003 kanadští ornitologové po dlouhém pátrání narazili na maličkou kolonii racků sněžních, zjistili, že se nachází jen čtyři kilometry od vrtné soupravy, s jejíž pomocí geologická expedice pátrá po ložisku diamantů. Není těžké si představit, co racky čeká, jestli se tu diamanty nakonec začnou těžit.

"Tak rád bych uvěřil v existenci nějakého velkého a dobře ukrytého hnízdiště racků," svěřuje se kanadský ornitolog Keith Hobson a připomíná, že jen Ellesmerův ostrov má rozlohu 213 000 kilometrů čtverečních a nachází se na něm bezpočet nunataků. Každý může hostit bělostné nuajavaky. Ale také nemusí.

Znalci ptačích tahů poukazují na fakt, že většina ptáků nemění svá hnízdiště o více než 350 kilometrů a že racek sněžní by našel ve zdánlivě nekonečných severských dálavách jen pár míst vhodných pro život.

"Nevěřím, že se racci sněžní někde schovávají," říká ornitolog Douglas Causey z Harvardovy university a dodává, že v posledních dvaceti letech stejně náhle zmizely i dva druhy kormoránů obývajících Aleutské ostrovy. Podle Causeyho jsme v Arktidě svědky děsivého dramatu, jehož zápletku jsme stále ještě plně nepochopili. Eskymáčtí lovci možná budou i nadále vyrážet se psím spřežením na dlouhé výpravy do plání Arktidy, sněhobílé nuavajaky však budou vyhlížet marně.

Spustit audio