Pod ochranou dějin
Všichni známe ono lidové rčení, víc obranný slovní obrat než zbožnou prosbu: před tím ať nás ochraňují všichni svatí. Anebo konstatování: před tím nás neochrání ani všichni svatí. Tato vlastně neposvátná, zaříkávací formule se mi vybavila ve zcela konkrétní souvislosti: že si právě připomínáme ne tak dávné svatořečení Anežky České, přemyslovské princezny, která žila a vyznamenala se ve dvanáctém století.
A jak si vybavuji zdůvodnění její svatosti, napadá mě, proč maně, zvykově, větou, která ani nemá posvátný obsah, voláme na pomoc právě všechny svaté. Jak se stalo, že svatostí vyznamenaní muži a ženy pronikli až do neposvátného lidového rčení, které se vybaví i v situacích zcela banálních. Například když se ke mně žene s otevřenou náručí někdo, koho nesnáším, a já si vyděšeně pomyslím, tak, a teď mě ochraňujte všichni svatí.
Proč voláme svaté na svou ochranu? Kým nám jsou, aby nás dokázali chránit?
Svatořečení, tedy uznat někoho za svatého, je rituál vlastní katolické církvi. Je to vyznamenání platné pro věky věků, tedy až po život posmrtný. Svatí jsou viditelnou součástí církve, svatých se katolík dovolává i v šestém článku vyznání víry: „Věřím ve všech svatých obcování.“ To ale, že se důvěra ve svaté prosmekla až do lidového rčení, tedy do prostředí necírkevního, laického, dosvědčuje, že výběr a existence svatých mužů a žen je širším fenoménem než jen církevním, a že povědomí o nich se stalo součástí obecné kultury. A svatých, domnívám se, se uvnitř této společné kultury může dovolat i nekatolík nebo nevěřící. Protože svatost a její zdůvodnění jsou součástí zobecnělého mínění.
Svatost jako svůj důkaz vyžaduje zázrak, například ten, že požehnání Jana Pavla II. pomohlo uzdravit řádovou sestru; svatořečení ale současně vyzvedává zásluhu, čin. Svatořečení přimyká k svatým výjimečné činy jako jejich zvláštní znamení, jsou jím vyděleni z lidského průměru, a svou existencí přispívají k větší slávě církve.
Činy světců jsou mimořádné, ale jsou to současně činy lidské, a svatost tudíž těmto mimořádným osobám nebrání stát se součástí obecnějšího kulturního povědomí. Nejsou to žádní bohové, jakými jsou osídlena nebesa v pohanských náboženstvích, jsou bráni spíše jako ti, kteří prostředkují mezi posvátným, božím, a námi, tvory ryze lidskými. A nejen v církvi, ale i v obecné kultuře, se jejich činy staly souborem hodnot, přijímaných jako příklad, jako vysoká norma jednání.
Avšak jak by nás, tvory tak ryze lidské, mohl i nejsvětější světec ochraňovat? Svou existencí v blízkosti Boha? Modlitbou, jíž se mu přibližujeme a jíž ho uznáváme? To je jistě významná pomoc duchovní a je na ní založena celá složitá a široká liturgie. Například nedávno se konala velká pouť do Staré Boleslavi, ke dveřím kostela, u nichž byl zavražděn svatý Václav,
Lidové rčení se ale dovolává i pomoci věcné, praktické, a v situaci banální, nesvaté. A mě napadá, jestli přijetí svatých skutků a vlastností do obecného kulturního povědomí neznamená, že svaté přivoláváme a svatí nás ochraňují i tím, že se jim v nebezpečných situacích chceme podobat. Že se toužíme zachovat, jak by se zachovali oni. Že když se na mě řítí nějaké nebezpečí, tak neuteču. Že když někdo v mé blízkosti něčím trpí, neodepřu mu pomoc. Že si svatost činu beru za příklad. Obojí je možné, i se uchýlit k modlitbě, i hledat, jak se svatému skutku podobat.
Už jsem vyslovila jméno svatého Václava. A protože máme výhodu kmenovosti a jsme národem celistvým a historickým, v průběhu dějin se vyskytli i další vynikající mužové a ženy, které můžeme nazvat svými světci národními. Ti hlavní obestupují pomník svatého Václava na pražském Václavském náměstí: svatá Ludmila, svatý Vojtěch, svatý Prokop, svatá Anežka. Nadnárodním světcem pocházejícím z Českého království se stal Jan Nepomucký.
Ochrana svatým Václavem se v našem povědomí zdá být téměř samozřejmá, svatováclavská tradice souvisí s existencí a trváním české státnosti, mezi jejíž posvátné znaky patří Václavova knížecí koruna, a Svatováclavský chorál provází české dějiny snad už od dvanáctého století. „Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím.“
Avšak světci, a zejména knížecí velmožové, kteří jsou tak příliš ukotveni ve státních dějinách, poskytují tu nepěknou možnost, že jsou zneužitelní. Že jejich výklad může být dvojznačný.V době formování moderního českého národa byl svatý Václav postavou korouhevní, a na koni a vytesán do kamene je až dodnes místem a symbolem nejrůznějších projevů a setkání. Za nacistické okupace kolaborantská vláda svolala k pomníku lidové shromáždění, aby odpřísáhlo věrnost Říši, a svoje stoupence odměňovala vlastním vyznamenáním, Svatováclavskou orlicí; zatímco v prostředí protilehlém, například ve venkovských kostelích, zpívali věřící na závěr mše svatováclavský chorál jako projev upřímného vlastenectví. A vybavuji si dávnou kritickou poznámku v textu Jana Husa, že spiklenci, kteří se chystali zavraždit pana Půtu mladšího, významného českého šlechtice, si cestou pozpěvovali právě Václavův chorál. Chci říct, že ani světci nehovoří jedním jazykem, protože ten jim svým výkladem svatosti dodáváme my. Jen co bylo kolem svatého Jana Nepomuského sporů a nejasností!
Světci jsou však postavy historické, nejsou báchoreční nebo legendární, jsou dohledatelní v pramenech a jejich dvojznačnost je překonatelná. Někteří díky své zřetelné existenci ani žádnou nejasností netrpí. Svádí to k tomu říci, že díky reálné existenci svatých mužů a žen nás jejich prostřednictvím ochraňují samy dějiny. Můžeme se jich dovolat, můžeme z nich čerpat vědomí identity, a taky si uvědomovat propojenost se společenstvím širším, než je naše národní. Světicí, překračující svým významem svou dobu i jen úzké národní společenství, je svatá Anežka Česká. Je zejména dnes, kdy se vede celosvětový spor o sociální stát, aktuální. Královská dcera odmítla stát se manželkou císařovou, v novém křesťanském duchu založila v Praze a prosadila u papeže ženský klášter pečující o chudé; a jako osoba královsky velkorysá a zámožná nechala klášterní chrám jako první v Čechách zbudovat v gotickém stylu, právě se prosazujícím ve Francii. Je tedy pro nás příkladem? Myslím, že ano.
Co dodat; snad jen toto: před malicherností, hlupáctvím a sebezahleděním ať nás chrání všichni svatí.
