Po roce opět v Rusku (Ključiky, čtvrtek 24. června 2004)

25. červen 2004

"Kdy jsem ho viděl?" zopakoval mou otázku Nikolajův soused, který nám přišel referovat o svém pozorování čápa. "Kdy jen to bylo... Už vím - ve výroční den narození Lenina." Žádné "to budou tak dva měsíce" nebo "někdy po Velikonocích", ale na Leninovy narozeniny. Docela mě tím zaskočil.

Do Ključiků jsme přijeli včera odpoledne. Je to naše třetí návštěva vesničky, která v suzunském okrese patří k těm zámožnějším. Zděné domy, auta - to tady není nic výjimečného. Naprosto obvyklé jsou však také záhumenky a krávy ve chlévech za domy; bez vlastní produkce potravin by se tu vyžilo jen velmi těžko. Většina obyvatel Ključiků patří k těm Sibiřanům, kteří se snaží žít co nejlépe, nikoli jen nějak přežít a zahánět splín samohonkou, jak to dělá spousta lidí třeba v blízkém Taradanovu.

Za celý den jsme v lese potkali jediného člověka. Genadij si z Malyševa vyšel na jahody.

Nikolaj Juškov, který nám pomáhal už v minulých letech, nás ubytoval ve svém domě (tentokrát jsme totiž jen dva - František Pojer a já) a paní Juškovová začala snášet jídlo k večeři. Boršč, zeleninový salát, plov (něco jako rizoto), smažené ryby, čerstvé mléko a smetanu, "čajnyj chleb" (ten by šlo přirovnat nejspíš k sekané). Naprostá většina potravin pochází z domácí produkce a tomu odpovídá jejich kvalita. Smetana se dá krájet nožem a "čajnyj chleb" je upečený výhradně z masa. (Nepřál bych Juškovovým okusit uzeniny a mléko z našich hypermarketů.)

Naším hlavním cílem tady u Obu je odchytit Irista a jeho nefunkční satelitní vysílač nahradit vysílačem pozemním - ten by měl umožnit další sledování Irista na zimovištích v Indii. Jenže hnízdo, kde loni Iristu vyvedl mláďata, jsme dnes ráno našli prázdné. Optimistická varianta nevyšla.

Nikolajovým gazem jsme od opuštěného hnízda dojeli na břeh Obu u Malyševa. Domy, které loni byly ještě dost daleko od vody, už tady nejsou. Ob si opět ukousnul kus vesnice. Franta zapnul přijímač. "Slyšíš?" Slabé pípání naznačovalo, že Iristu je od nás sice pěkných pár kilometrů, ale je tady!

Zatímco Nikolaj s Frantou začali objíždět další hnízda, monitoroval jsem od řeky Irista. Nic se nedělo, až někdy kolem desáté vyletěl ze Zaobí čáp, který mířil Iristovým směrem. Po chvíli Iristův signál zesílil - a snad jen sto metrů ode mne letěli hned dva čápi černí. Iristu a (pravděpodobně) jeho partnerka. Naposled jsem Irista viděl před šesti měsíci o 3600 kilometrů jižněji - v Gudžarátu. Milé setkání!

Věříme, že postupně nás Iristu přivede ke svému novému hnízdu. Problém je v tom, že se u něj většinou zdrží jen krátkou chvíli, během níž nakrmí mláďata, a většinu času loví v Zaobí. V chladném a deštivém počasí asi ještě dost času strávíme v lesích monitorováním a hledáním.

Zdejší lesy, to je kapitola sama pro sebe. Na první pohled hodně připomínají lesy u nás, ale pocit z nich je úplně jiný. Je tu zvláštní ticho, ovšem mračna komárů a muchniček, ale hlavní rozdíl je v tom, že se v nich velmi těžko orientuje. Zatímco jsem dnes večer čekal až Iristu opět poletí ke hnízdu, říkal jsem si, že musím napsat něco ve smyslu "i když máte skvělý orientační smysl, v tomhle lese snadno beznadějně zabloudíte"; byl jsem přesvědčen, že Sibiřané jen tak nezabloudí. Ale jak se ukázalo o dvě hodiny později, právě v těch chvílích beznadějně bloudil Nikolaj...

autor: Miroslav Bobek
Spustit audio