Paul Verlaine: Žena a kočka/Femme et chatte

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Josef Čapek: Francouzská poesie nové doby (obálka ke knize překladů)
0:00
/
0:00

Francouzská báseň v překladu Karla Čapka.

Ve své předmluvě k druhému vydání Čapkových překladů z nové francouzské poezie zdůraznil Vítězslav Nezval především kvality jejich básnické dikce, jejich přirozenost, prostotu, úspornost, melodiku a „zcela novou nenucenost“.

Oproti starším překladům z Baudelaira, Verlaina či Mallarméa, které byly dílem Vrchlického a básníků z jeho školy a které byly zatěžkány a zbytečně komplikovány umělými, nepřirozenými slovosledy a užíváním „neudržitelných parnasistických novotvarů s četnými ‚kdys‘, ‚zkad‘, ‚kýs‘“, omezil Čapek obřadnou strojenost, která - řečeno Nezvalovými slovy -„přestala dávno vyhovovati senzibilitě básníků a zatemňovala a odcizovala čtenářům plastickou krásu slova a představy, na něž kladli důraz básníci po Baudelairovi“.

Své přesvědčení, sdílené větší částí své generace, dokládá Nezval mj. i citací „dokonalé piruety“ z překladu jedné strofy z Verlainovy básně Žena a kočka: „Své ostré nehty - ohava- / ty hladké acháty, jež svítí / břitkostí nožů, schovává / pod rukavičkou z černých nití.“

Básníky, kteří nad jiné milovali tajemství, nemohla neupoutat a okouzlovat právě kočka, šelma pružná i tajemná, hravá i aristokraticky hrdá, záludná i plná jemných, něžných citů. Tou směsí přece málem ideálně vyjadřovala i všechno to, co chtěli sami vyjádřit ve svých verších.

Ale šlo tu především o ženu, o její tajemství, stejně nepochopitelné a nevyslovitelné. Z francouzských veršů té doby bychom mohli sestavit celou malou antologii, ve které by nechyběly třeba verše Baudelairovy, Laforguovy či Crosovy. V rafinovaném šerosvitu Verlainova interiéru pracuje světlo jako na grafickém leptu. Nic se tu nevysvětluje, všechno je ponořeno do magické atmosféry chvíle a celá báseň jako by byla nesena na zadrženém dechu básníkova úžasu a okouzlení z tajemství ženy, které básník nechce ničím rušit, vděčný za zázrak té chvíle.

Napětí tohoto hravého dvojportrétu, které nepostrádá ani drobnou příměs jemné, až trochu koketní ironie, nakonec vysrší do pointy skutečně uhrančivě intenzivní. Překvapí vás taky, když se dovíte, že tuhle skvělou báseň napsal Verlaine na lyceu v Metách, když mu bylo teprve něco kolem patnácti let? Po letech napíše: „v tom čase bylo mé já plaché a fantaskní“.

Spustit audio

Více z pořadu