Pákistán, pátrání po Altynaj III
Následující den pro nás začal ještě o něco dříve než obvykle. Rozhodli jsme se, že nad ránem zkusíme zaměřit vysílač přímo ve městě Kot Addu. Třeba ho někdo našel na poli nebo ho dostal jako suvenýr. Při běžném provozu to nebylo možné, protože všudypřítomné motocykly by rušily signál. Ovšem ani průzkum města nepřinesl žádný výsledek.
"Co budeme dělat dál?" nadhodil Nadžam, "už jsme v okolí Zero Point všechno prozkoumali, myslím, že už nemáme šanci."
"Ale máme!" oponoval jsem. "Ještě bychom měli prozkoumat území podél kanálu Padžnád a zkusit zaměřovat ve větších vzdálenostech od Zero Point."
O hodinu později jsme projížděli kolem hloučku chlapců, kteří si zrovna hráli poblíž písečných dun. Jakmile nás zahlédli, přiběhli k našemu vozidlu a v urdštině divoce gestikulovali. Po pěti dnech popojíždění v oblasti už všichni lidé věděli, odkud jsme, proč tu jsme a co hledáme. Chlapci nám přišli říct, že zde včera před bouří zahlédli nějakého velkého ptáka. Zavedli nás k jedné duně a hledali stopy ptáka, který byl údajně zraněn, těžce se pohyboval a podle popisu se nejvíc blížil jeřábu. Bohužel, včerejší prudká bouře nenávratně smazala všechny stopy.
Znovu jsme vyjeli zaměřovat - a znovu jsme neuspěli.
***
Večer před naším odjezdem zpět do Láhauru jsme seděli nad šálkem horkého sladkého čaje s mlékem a přemýšleli, jak dokončit pátrání, které se nám za určenou dobu nepodařilo dovést do konce.
"Myslím si, že by bylo dobré vytvořit nějaký plakát nebo letáček, popisující, co se stalo, a pokusit se ho dostat mezi lidi," navrhl jsem. "Prostě upozornit širokou veřejnost."
"To by šlo!" zareagoval dr. Irfan. "Váš čáp mohl být zastřelen a lovec mohl vysílač odvézt někam do města... Lovení je v Pákistánu zakázané, takže by možná nebylo špatné zajistit pro případného nálezce beztrestnost," pokračoval dr. Irfan.
"To nebude problém, kulaté razítko paňdžábského Forrest Department zajistím," zapojil se do debaty Munír. "Máme i kontakty na místní noviny, zařídíme, aby v nich vyšel článek, vysvětlující, co děláte a co je účelem projektu. Třeba se někdo chytí."
"Pro zvýšení šance, že se nálezce či lovec přihlásí, bych doporučil vypsat odměnu," podotkl dr. Irfan. "Příjmy jsou tady nízké a i trocha peněz může převážit misku vah na vaši stranu."
"Kolik si myslíte, že by bylo vhodné nabídnout?" zeptal jsem se.
"Přijde na to... Farmářům by stačilo i velmi málo, jsou to chudí lidé a každé přilepšení se jim hodí, ale nevíme, jestli u sebe vysílač nemá třeba nějaký lovec z města nebo někdo výše postavený. Navrhuji 5 nebo 10 tisíc rupií, to by mělo bohatě stačit," zakončil diskusi dr. Irfan.
***
Poslední den v Pákistánu. Seděli jsme v kanceláři WWF v Láhauru a dělali poslední úpravy v urdštině psaného textu, vysvětlujícího, proč je pro nás "batůžek" tak důležitý. Že nám nejde ani tak o techniku, jako o to se dozvědět, co přesně se s Altynaj stalo. Text je nakonec krátký a stručný. Dále jsou na letáčku dvě fotografie, jedna čápa černého a druhá vysílače. Když píšu tyto řádky, leták jde zrovna do tisku. Bude vytištěn v nákladu asi 1000 kusů a pomocí různých kontaktů distribuován v Kot Addu a okolí. Zbývá tedy ještě naděje, byť nevelká, že se o osudu Altynaj časem přece jen něco dozvíme...