Otazníky nad veřejnou službou i v médiích?

21. květen 2008

Zápas o existenci, podobu a rozsah veřejných služeb v České republice pokračuje. Nyní už i za pozornosti občanů. Snahy o privatizaci fakultních nemocnic již povolaly do ulic mladé mediky, o přeměnu zdravotních pojišťoven na akciové společnosti se zajímají lékařské organizace, za nezisková divadla se staví shromáždění umělců i diváků.

Další na řadě jsou veřejnoprávní média. V prostředí tuzemských liberálů se rodí novela zákona rušící takzvané koncesionářské poplatky a zavádějící financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu. Podobně už tomu je z nám blízkých zemí v Maďarsku a v příštím roce má být též v Polsku.

Sotva pak může překvapit, že organizátoři skvěle připravené každoroční mediální konference v Českém Krumlově nastolili letos jako téma média veřejné služby a jejich smysl. Ukazuje se, že ťali vskutku do živého. Pokud byste ale za dvoudenní debatou očekávali tečku, byla by to chyba. Ona diskuse, v níž za jeden konec provazu spolu tahají neoliberální ideologové a přirozeně tržně uvažující mediální podnikatelé, totiž ani konec mít nemůže. Je věčná. Odvíjí se od toho, zda před sebou vidíte občany, nebo pouhé konzumenty, a zda uznáváte toliko existenci soukromých zájmů, anebo také zájmy obecné, společenské, veřejné.

Ty přitom nejsou pouhým součtem zájmů soukromých. Mediální teoretici napříč Evropou již tuší smazání rozlišení mezi veřejným a soukromým v politických a ekonomických záležitostech, racionalizaci a zmenšení soukromé rodinné sféry a postupný posun od veřejnosti politických a kulturních diskutérů k veřejnosti masových konzumentů.

Určitě není náhodou, že jedenáct let starý Amsterodamský protokol, který upravuje vztah zemí Evropské unie k médiím veřejné služby, hovoří o povinnosti uspokojovat demokratické, sociální a kulturní potřeby společnosti. Programový ředitel Českého rozhlasu Richard Medek dokonce použil termín "poslání". Jenže v této rovině je ochotna uvažovat jenom jedna skupina účastníků diskuse.

Zejména pravicoví politici - a spolu s nimi i sociální demokrat Vítězslav Jandák - se v Českém Krumlově pídili po definici veřejné služby. Prý ji v zákonech postrádají a stojí o přesné stanovení. Jako by zákony o České televizi a Českém rozhlasu, statuty obou institucí a směrnice Evropské unie byly nepopsanými listy papíru. A kdyby nikde jinde, stačí se poptat mezi studenty prvního ročníku politologie. Vychrlí na vás hned několik komplementárních definic. Stačí jen chtít slyšet.

Zopakujme alespoň shrnutí, o které se postaral Marc Raboy a v němž zmiňuje univerzální přístup, univerzální přitažlivost, zvláštní důraz na menšiny, příspěvek k budování národní identity a komunity, nezávislost na privilegovaných zájmech, přímé financování a všeobecné zpoplatnění či soutěž v rovině kvality vysílání, a ne v počtu diváků nebo posluchačů.

Stokrát může být opakováno, že veřejnou mediální službu může stát objednat u komerčních provozovatelů. Nikdy pro ně, jejich sponzory a inzerenty nebude dostatečně atraktivní. Není laciné ani přenášet Pražské jaro či juniorské turnaje v košíkové, ani zaměstnávat stálé a kvalifikované týmy na výrobu pořadů uměleckých, sportovních, natožpak vysloveně menšinových.

Mnohem zajímavější než nekonečný spor o právo veřejnoprávních médií na existenci jsou úvahy o jejich efektivní kontrole. Shoda panuje nad tím, že kontrolní roli by měli hrát zástupci veřejnosti. Členka Rady Českého rozhlasu Dana Jaklová správně připomíná, jak personálně poddimenzované jsou všechny mediální rady. Jejich členové navíc podléhají četným omezením a jsou honorování více méně symbolicky. Kromě toho musí přihlížet polemikám, kdo z nich je opravdovým expertem a kdo jen prodlouženou rukou té či oné partaje.

Podle občansko demokratického poslance Petra Plevy by kontrole pomohlo následování italského vzoru a podepsání smlouvy mezi objednavatelem služby, tedy parlamentem zastupujícím občany, a dodavateli, neboli provozovateli veřejnoprávních médií.

Ve stínu apeninských zvyků bohužel zůstává nám bližší rakouský příklad. Tamní veřejnoprávní televize ORF má za vrcholný orgán pětatřicetičlennou Nadační radu. Její podstatnou část nominují spolková a zemské vlády s přihlédnutím ke složení parlamentu. Tito političtí radní jsou doplněni pěticí zástupců podnikové samosprávy a šesticí členů jmenovaných Diváckou radou. Divácká rada má rovněž 35 členů. Zákonem v ní mají zajištěno zastoupení organizace reprezentující obchodní, zemědělskou komoru, odbory, evangelickou a katolickou církev, jakož i akademii věd a vzdělávací instituce. Zbylí členové jsou zvoleni samotnými plátci rozhlasového a televizního poplatku.

Jde o strukturu poměrně komplikovanou a početnou, nicméně kontrolní roli plnící důsledně a při uspokojení všech relevantních zájmových skupin. Leč čekat, že by se o svůj vliv na veřejnoprávní média s radostí podělili čeští politici, by bylo krajně naivní. Přejme si proto aspoň dílčí změny směrem ke kvalitní a nezávislé kontrole klíčových sdělovacích prostředků.

O jejím významu leccos vypovídá i široký prostor působnosti, který se před nimi otevírá s digitalizací a rychlým rozvojem moderních komunikačních technologií. Úloha médií veřejné služby se nejspíš v dohledné době výrazně změní. Rozhodně však nedojde k oslabení jejich vlivu, spíše naopak. Ten, kdo by je rád ovládl, to musí spolehlivě větřit. Následné destruktivní jednání ve stylu "Co není moje, ať není raději ničí" pak nikoho nemůže překvapit. Stejně jako mnohými prosazovaný trend, podle kterého všechno musí mít jasného vlastníka. A protože stát je prý vlastník špatný a veřejné vlastnictví nepřehledné a děravě definované, je třeba hledat dobrodince, připravené se obětovat a bezprizorních organizací se ujmout.

Zápas o veřejnoprávní média naštěstí zatím tak daleko nedospěl. A vzrušené debaty o budoucnosti zdravotnictví, školství a kulturních stánků napovídají, že občanská společnost si už bulíky na nos věšet nenechá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio