Okresní město (Karel Poláček)

Josef Čapek: Kluci s kozou (1936)

V druhé polovině třicátých let minulého století byl Karel Poláček už velmi populární autor: měl za sebou několik úspěšných povídkových sbírek a humoristických románů a některá jeho díla byla převedena do filmové podoby; třeba „Muži v ofsajdu“ s výtečným Hugo Haasem v roli pana Načeradce.

Vedle této brilantně napsané lehčí četby usiloval Poláček o velký společenský román. Prvním krokem bylo „Hlavní přelíčení“ z roku 1932 a vrcholem této snahy – i celého Poláčkova díla – jsou čtyři části zamýšlené pentalogie, jejímuž dokončení zabránila válka (z posledního dílu se zachoval jen zlomek). V dokončených knihách („Okresní město“, „Hrdinové táhnou do boje“, „Podzemní město“ a „Vyprodáno“) sleduje Poláček osudy podhorského městečka (předobrazem byl jeho rodný Rychnov nad Kněžnou) a jeho obyvatel, především rodiny kupce Štědrého.

V „Okresním městě“ (vyšlo v roce 1936), které se odehrává ještě před první světovou válkou, se autor vrací do doby svého mládí; je to ovšem návrat prostý všeho sentimentu. V centru jeho zájmu je konzervativní maloměšťák, kterého dobře poznal nejen ve svém okolí , ale také během svého novinářského působení, především v soudní síni. Poláček ostře vykresluje groteskní, často pokřivené maloměstské figury se všemi jejich nectnostmi: hrabivostí, malicherností, závistivostí, arogancí k slabším a podlézavostí k mocnějším i strachem z jakékoli změny. Určující pro život městečka je totiž nehybnost, setrvačnost, opakování. „Život v okresním městě byl pravidelný jako střídání ročního počasí. Nikdy se nemůže smísit severní promenáda s hlučnou promenádou řemeslníků a studentů, jako se nespojí zima s létem.“

Myšlení obyvatel lakonicky vystihuje už v úvodní kapitole žebrák Chleboun, když na nádraží zvědavě pozoruje příjezd nejstaršího ze tří synů obchodníka Štědrého. Přijet v době po svátcích, kdy podle mínění obyvatel není čas na návštěvy, považuje Chleboun za nepatřičné vybočení z řádu: Proč přijel? Měl zůstat, kde byl!
Ano. Podle obyvatel městečka má všechno zůstat tak jak to je, jak to bylo odjakživa. I to je jeden z rysů maloměšťáka; toho někdejšího, z časů Poláčkova mládí, ale i toho současného, který jen jinak vypadá. Ale podíváme-li se pořádně, zase se tak moc nezměnilo.