O závisti

Něco podobného vypráví Ježíš podle Matoušova evangelia. Vinař ráno najme dělníky na vinici a smluví s nimi odměnu jeden denár. Pak jde na trh kolem poledne a znovu odpoledne a po každé přivede další dělníky. Večer je výplata a všichni dostanou stejně, po jednom denáru. Ti ráno najatí začnou reptat. Vinař odpoví: Co reptáte? Dostali jste, co jsme si domluvili. Těm ostatním dávám, protože chci. Nemohu si snad se svým majetkem dělat, co chci? Nebo snad závidíte, že jsem dobrý? Vidíme něco podobného jako s tím prasetem: nechci pro sebe víc, ale pro toho druhého míň. Příběh s vinicí je však podrobnější, tak se nad ním můžeme trochu zamyslet a čerpat z jeho souvislostí.

Závěrečné slovo o závisti je totiž překvapivé, celou dobu máme spíš dojem, že jde o nějakou spravedlnost. Ti, kdo reptají, jsou přece nespokojeni právem. Očekávají odměnu podle vykonané práce, odměnu úměrnou vynaložené námaze a stejná měřítka pro všechny. Nechtějí pro sebe nic navíc, chtějí jen hájit řád a spravedlnost. Na tom není nic špatného.

Snad jen, že ten jejich pohled může být trochu omezený. Ti, kdo přišli pracovat později, nestáli marně od rána na trhu práce svojí vinou. Nikdo je nenajal. A také na ně čekají jejich rodiny, pro které denní mzda nádeníka znamená naději na přežití do dalšího dne. Někde už na počátku je hluboká nespravedlnost - v tom, jak nerovnoměrně jsou nastaveny šance, jak nezaslouženě přichází štěstí a neštěstí, jak rozdílné jsou lidské osudy. Není v tom jakási jiná spravedlnost, snažit se vyrovnat počáteční nerovnosti? Vinař by se tedy mohl podobat ministru práce a sociálních věcí - ale pozor! - vinař dává ze svého a za své hospodaření odpovídá jen sám sobě, kdežto stát nemá žádný svůj majetek a musí si nechat líbit všemožné připomínky od svých občanů.

Vinař se nic líbit nenechá a odpovídá pěkně zostra. Vlastně se ani nehájí a nevysvětluje, ani slovo o nějaké sociální pomoci, kterou jsem si nějak domýšlel a hledal za jeho jednáním. Naopak, vinař provokativně zdůrazní: co dělám, je velkorysé, štědré, nadsazené. A nevadí vám právě ta štědrost? Nebo snad závidíte, že jsem dobrý?

Zvláštní. Závidíme druhým obvykle jejich bohatství nebo štěstí. Mohli ti od rána pracující dělníci závidět těm najatým až odpoledne, že přišli k nějakému štěstí a bohatství? Snad, možná, trochu. Ale že by záviděli tomu vinaři, jak je velkorysý - napadlo by vás to?

Mě ne. Tak musím přemýšlet, jestli někomu závidím, že je "dobrý". Je vůbec o co stát?

Nevím. Možná, že ano. Možná bych vlastně hrozně chtěl být dobrý. Nikdy bych však nepřiznal, že něco takového někomu závidím. Vždyť by se mi moje okolí vysmálo. Ale v hloubi duše bych takový chtěl být. Jako bych tušil, že být dobrý je nějaké hlubší a cennější než být správný a spravedlivý. A úspěšný. Toužím být dobrý? Ale když to nedokážu, musím to alespoň pohanět? Nalézt na té dobrotě nějaký stín? (Jsi nespravedlivý! Svou dobrotou ubližuješ! Křivdíš!) Setkání s dobrým zahanbuje. A hanba vyvolává nenávist.

Doslova vlastně ta závěrečná vinařova otázka zní: "Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?" Jako by záleželo na oku, na vidění, na úhlu pohledu. Jako bych si mohl vybrat, jestli se chci propadat do ukřivděnosti a ublíženosti (a to i ve chvíli, kdy mi ve skutečnosti nic moc neschází a o nic ošizen nejsem) anebo jestli se dovedu těšit a radovat ze štěstí druhých, z velkorysosti a dobroty, které třeba potkávají někoho jiného, ale dobře, že tu vůbec jsou, bez nich by byl svět chudý a nudný.

Další námět k úvahám se nám pak otevře, když postavu vinaře vezmeme jako obraz Boha a jeho jednání s lidmi. Není výstižné, jak někteří Bohu vyčítají nespravedlnost? Jako by mohl za všechno, co se na světě děje! Také za to, že oni dřeli hned od rána, zatímco jejich kolegy nikdo nenajal, takže postávali skoro celý den nečinně! Jenže podle tohoto podobenství Bůh za všechno opravdu nemůže. Není žádným garantem spravedlivého řádu věcí, nějakého symetrického a harmonického rozdílení štěstí a neštěstí. Pán Bůh spíše než nějaký spravedlivý princip a prapříčina všeho je někým, kdo do té hloupé situace nerovnoměrnosti a nespravedlnosti vstupuje a snaží se s tím něco dělat. Vybíhá do světa, zve na svou vinici a usilovně se snaží zaměstnat a bohatě odměnit i nezasloužilé. Jako by chtěl (alespoň zčásti) napravit křivdy osudu. Své království víry, naděje a lásky otvírá skutečně pro každého, nikdy není pozdě a nikdo není diskvalifikován pro svou trapnou minulost.

Bohu je možno kdeco vyčítat a v hořkosti se utopit. Anebo se nechat pozvat a obdarovat. Vidět dobré věci, které se dějí (třeba a právě těm druhým).

A v každém případě věřit: Pán Bůh vždycky dělá, co sám chce. A je to tak dobře.