O válce
Již od druhé poloviny 19. století nazrával ve světě konflikt, k němuž lidstvo vzhlíželo se sebevědomým optimismem, aby se nakonec dočkalo strašlivé apokalypsy, která v sobě navíc nesla zárodky svého budoucího a ještě hroznějšího opakování. Tento konflikt nazýváme první světová válka nebo také Velká válka. Vládní představitelé hlavních mocností Německa, Rakouska-Uherska, Francie, Velké Británie a Ruska a zejména vysocí důstojníci vojenských generálních štábů, se doslova těšili, jak své konkurenty rozcupují v rychlém vítězném tažení. Snili o ještě větším rozšíření svého vlivu a území.
Jiné skupiny, jako třeba komunisté, se teprve k moci draly a doufaly, že jim válka pomůže rozbít stávající řád. I mnozí obyvatelé, pomýlení štvavou propagandou, válku vítali a považovali ji za spravedlivou. Slova varování slyšet téměř nebyla a pro většinu Evropanů platilo, že zcela zapomněli na hodnotu lidského života, s nímž se nyní mělo čtyři roky zacházet jako s tím nejobyčejnějším spotřebním zbožím.
Snídaně nad mrtvolami
Jak známo, spouštěcím mechanismem k válce byl atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda D´Este. Když se koncem června 1914 i se svou manželkou Žofií Chotkovou vypravil do Sarajeva k inspekci nedávno získaného území Bosny a Hercegoviny, čekal, že jeho přijetí místními obyvateli nebude zrovna vřelé. I proto dnes udivuje, s jakou lehkostí až bohorovností se na osudové projížďce následník choval, a to i ve chvíli, kdy se na něj odehraje první útok bombou, který přežije jen s lehkým škrábnutím. V cestě totiž klidně pokračuje, a tak má druhý atentátník i kvůli neuvěřitelným shodám okolností a náhodám dostatek času zamířit a dvakrát zblízka vystřelit. Je přesný, oba manželé během několika minut umírají a na světě je vhodná záminka pro vyhlášení války.
Císař František Josef I. je k události lhostejný a generálové až cyničtí. Jeden z nich, vojenský velitel Bosny a Hercegoviny Potiorek pár minut po události nutnou chvilku postojí nad ještě nevychladlými mrtvolami právě zabitých a směrem ke svým důstojníkům prohodí: „Pánové, je to hrozné neštěstí. Nicméně člověk musí jísti. Pojďme k snídani…“
Zklamané naděje
Přitom předcházející desetiletí přinesla tolik úspěchů a nadějí. Průmyslová revoluce a rozvoj tržního hospodářství umožnily dosud nevídaný blahobyt a k celkovému zvýšení životní úrovně evropské společnosti přispělo i postupné zrovnoprávnění většiny obyvatelstva, které konečně žilo více méně svobodně. Překotný rozvoj s sebou ale v zárodku nesl spoustu problémů jako třeba nacionalismus či sociální otázku, o kterých si mnozí mysleli, že by je právě válka mohla vyřešit.
Plody války
Vystřízlivění přišlo brzo a bylo vykoupeno utrpením, z něhož se nebylo možno vzpamatovat. Málokdo si uměl představit se všemi důsledky, jak bude všeobecně očekávaný konflikt vypadat a jak se do něj promítne obrovský technický pokrok, kterého lidstvo dosáhlo. S hrůzou dodnes slýcháme o bitvách, které trvaly měsíce a stály životy statisíců mladých mužů, jejichž nejvyšší oběť k ničemu nevedla. A i když nakonec válka na podzim 1918 skončila a velké vítězství slavili i Češi, kteří po dlouhých staletích obnovili svou státnost, utrpení nevymizelo a pokračovalo i po válce.
Nejprve umíraly miliony lidí po celém světě na agresivní vir španělské chřipky, jejíž dílo mohlo být tak děsivé právě proto, že lidé čtyři roky tolik strádali. Celé národy se pak měly stát oběťmi ideologií, které by se bez Velké války prosazovaly mnohem obtížněji. Tyto ideologie, fašismus a komunismus, se totiž bohatě živily poválečnou krizí a sílily zoufalstvím, pocitem ponížení, touhou po odvetě i jen prostou neznalostí své podstaty…