O naději

Jedním z jeho šílených činů bylo pravděpodobně záměrné podpálení Říma - tehdy, s pohledem upřeným na zděšené město v plamenech, zpíval a hrál na svůj oblíbený strunný nástroj. Stalo se tak v noci z 18. na 19. července roku 64. Protože pak potřeboval najít obětního beránka, kterého by předhodil zuřícímu davu, svedl všechno na křesťany, kteří byli posléze házeni lvům, páleni jako živé pochodně a mučeni způsobem různě zvrhlým a umělecky dekadentním. Nastalo tak první vělké pronásledování křesťanů v rámci Římské říše.

V té době zbýval už jenom rok života jednomu z velikánů tehdejší doby – Senecovi. Ten působil kdysi jako vychovatel císaře Nera a fakticky za něj spravoval říši, protože Nero nastoupil na trůn jako mladík sotva sedmnáctiletý. Zpočátku se zdálo, že jeho zásady budou slibné a jeho vláda mírumilovná, Seneca se o to alespoň snažil seč mohl. Věnoval Neronovi dokonce spis, jehož název působí ve zpětném zrcátku dějin jako nechtěný humor. Jmenuje se „O laskavosti“. Seneca v něm svému svěřenci vtlouká do hlavy, že největší rozkoší neomezeného vládce je mít čisté svědomí.

Pavel z Tarsu a Seneca byli muži, kteří naprosto zásadním způsobem ovlivnili svět, i když každý trochu jinak. Oba byli mimořádně vzdělaní a oba měli dar vyjádřit písemnou formou složité myšlenky tak, aby jim rozuměl každý. Seneca sepsal pěknou řádku knih, ze kterých se dochoval zlomek, ale to, co od něj máme, překvapuje hloubkou obsahu i brilantností stylu. Pavel z Tarsu je autorem 14 dopisů, jež se staly součástí Nového zákona a tím pádem i jedním ze základních kamenů křesťanského učení. Ačkoliv je u některých jeho autorství zpochybňováno, o jednom se nepochybuje – že tento muž navždycky ovlivnil dějiny světa.

Je otázka, zda se Pavel a Seneca někdy osobně setkali. Existují legendy, podle kterých se to mělo stát. Některé pověsti dokonce tvrdily, že se stal Seneca pod Pavlovým vlivem křesťanem, což je ovšem vysoce nepravděpodobné. Faktem je, že apoštol využíval výhod svého římského občanství a jeho ambicí bylo hlásat Krista před samotným císařem. Jisté je i to, že v době pronásledování znal Seneca osudy řady křesťanů a jejich pevná víra a utrpení na něj mohly působit stejně, jako působily na mnoho obyvatel věčného města. Seneca byl ale stoik a stoikem nejspíš zůstal do konce života.

Konec na sebe ostatně nenechal dlouho čekat. Zanedlouho dospěl císař Nero k rozhodnutí, že se svého mentora definitivně zbaví. Obvinil ho z účasti na spiknutí a fakticky ho přinutil k sebevraždě, kterou podstoupil Seneca se sobě vlastním stoickým klidem. Do svého domu svolal přátele, nadiktoval písaři svá poslední slova a přeťal si žíly. Podle Tacita ale nezemřel vykrvácením, nýbrž tak, že se udusil v parní koupeli, která měla původně mírnit jeho bolest. Pochován byl bez jakéhokoliv obřadu – taková byla jeho vůle, dokonce i v časech, kdy byl jedním z nejbohatších lidí na této planetě (ne-li nejbohatším).

Zda tedy Seneca o Pavlovi věděl a zda některý z jeho listů četl, to zůstane navždy tajemstvím, stejně jako se nikdy nedozvíme, nakolik znal Pavel díla Senecova. V některých aspektech se jejich pohled na svět pozoruhodně podobal. V jedné věci se ale rozcházeli naprosto zásadně – v pohledu na naději. Pro Senecu byla naděje velikým zlem, které by bylo nejlépe vymýtit. Pro Pavla byla (spolu s láskou a vírou) v triumvirátu největších ctností. Právě ona měla podle něj změnit svět, a především srdce člověka.

Seneca napsal o naději stejnojmennou báseň, kde ji označuje dokonce za vrchol zla, jehož se člověk nezbaví a nemůže ho od sebe odehnat, ať se o to snaží sebevíc. Trosečníka nutí naděje plavat, ačkoliv byl jeho koráb dávno potopen. Kat zvedá sekeru, aby sťal odsouzence, a ten ještě i v poslední chvíli doufá. Naději neztrácí zápasník, který byl v aréně poražen a vidí, jak všechny palce směřují dolů. Naděje proniká všude, i do toho nejtemnějšího žaláře. Dokonce i zločinec, zmírající na kříži s rozpaženýma rukama doufá ve změnu svého osudu. Podle Senecy je naděje plná lží, a přesto po nás neustále žádá, abychom jí věřili.

Pavel viděl naději zcela jinak. I on dobře věděl, že proniká do temných žalářů – sám je totiž párkrát zakusil a psal v jejich útrobách svoje optimistické listy. Naději chápal jako dar, který dostane každý, kdo následuje Krista. Dar, díky kterému člověk dospěje k trpělivosti přesně opačně, než jak to bralo soudobé stoické učení. Naděje pomáhá podle něj křesťanům vzdát se sobectví, a když doufají v dobro, přejí si ho i pro druhé. Naděje prostupuje celý jejich život a dává mu novou vůni, bez ohledu na to, v jakých podmínkách žijí, zda jsou boháči nebo otroci. A zdrojem oné naděje je ten, který zmíral na kříži s rozpaženýma rukama. Zmíral totiž proto, aby smířil člověka s Bohem.

Pavlovy myšlenky byly v tehdejší Římské říši převratné. Jejich šokující přitažlivost si dnes asi ani neumíme představit. Seneca totiž vyjadřoval všeobecné mínění. Řím byl totiž ovlivněn kulturou Řeků a jedna z jejich bájí praví, že první žena jménem Pandora dostala od bohů skříňku, do které vložili všechna zla. Když ji otevřela, zla se rozletěla do světa. Pandora pochopila, co se stalo, a skříňku zase rychle zavřela. Zůstalo v ní ale už jenom jedno poslední zlo. Tímto zlem byla naděje.

Seneca se s danou představou a s daným obsahem slova „naděje“ ztotožnil. Netušil ale, že přichází nová doba. Že na dveře klepe éra, kterou on osobně nemá šanci pochopit, zatímco jakýsi neznámý Pavel z Tarsu jí velmi dobře rozumí. Doba, kdy naděje už nebude zlem, zavřeným v Pandořině skříňce, ale stane se z ní naopak hnací motor pozitivních změn. Tato doba se už nedala obsáhnout myšlenkovým aparátem stoiků, jakkoliv byl brilantní. Byla to doba nového ducha, který vše dosavadní přesahoval, včetně logiky tehdejších myslitelů.

Mimochodem, Pavel z Tarsu byl prakticky s jistotou popraven, stejně jako Ježíš, který tak radikálně změnil jeho život díky zjevení cestou do Damašku. Ze zapáleného bijce křesťanů se tehdy stal neúnavný hlasatel evangelia, nebo-li „dobré zprávy“. Její podstatou byla pro Pavla naděje. Přesně ta naděje, kterou elita tehdejšího světa pohrdala. Přesně ta naděje, po které každý člověk ve skutečnosti touží. Rozpjatýma rukama na kříži totiž, podle Pavla z Tarsu, nic neskončilo. Naopak, všechno právě začalo.