O mé budoucí dráze rozhodl pohlavek, říká kardinál Tomáš Špidlík
Desítky teologických knih a stovky článků, půlstoletí v české redakci vatikánského rozhlasu i sedmatřicet let jako spirituál římské koleje Nepomucenum - i tak by se dal v krátkosti shrnout život kardinála Tomáše Špidlíka. Jeden z nejvýznamnějších českých duchovních, který působí už víc jak padesát let v zahraničí, navštívil nedávno Prahu.
"Kam mě postaví, tam stojím," řekl mi na úvod našeho rozhovoru kardinál Špidlík. Myslím, že tato věta ho vystihuje víc než cokoli jiného. Je v ní jak jeho pověstná sebeironie a smysl pro humor, tak mnohem vážnější vědomí vlastního poslání. V knize Duše poutníka, která vyšla před dvěma lety v Praze, zase říká:
...nic jsem si /v životě/ nevybíral, většina věcí přišla sama. Já s touto životní výzvou pouze souhlasil a jsem přesvědčen, že to bylo dobře, že jsem udělal, co jsem měl...
A co tedy k němu "přišlo"?
Narodil se v roce 1919 v malém jihomoravském městě Boskovice, v poměrně chudé rodině. Jeho tatínek byl původně švec, za krize se ale živil i jako nádeník a nakonec těžce onemocněl. Byl to prý nerudný člověk, kterého se děti bály. Maminka, hluboce věřící katolička, zmáhala však životní těžkosti s nadhledem. V sobotu večer prý pokaždé říkala: "Tož jsme s pomocí Boží zas ten týden šťastně přečkali." Kardinál Špidlík přiznává, že ho tento postoj ovlivnil na celý život.
Po maturitě na boskovickém gymnáziu odešel v r. 1938 na brněnskou univerzitu a začal tam studovat latinu a českou literaturu. Krátce nato ale byly všechny české vysoké školy uzavřeny. V Duši poutníka popisuje Špidlík svým typickým způsobem i to, co ho přivedlo na církevní dráhu:
"Rozhodujícím způsobem zasáhl do mé formace ve třetí obecné originální a nadšený kaplan jménem Strnad, který nás připravoval na první svaté přijímání... Po letech jsem se s ním setkal v Brně v tramvaji. Hned mne poznal a okamžitě ke mně zamířil s přímou otázkou: Co tu děláš? - Studuji na univerzitě. - Tak tys nešel na panáčka? Za tebe jsem se modlil! - A nato mi dal bez řečí dva pohlavky k údivu všech spolucestujících. Budoucnost ukázala, že když ne modlitba, tak jeho pohlavky nezůstaly bez účinku."
Tomáš Špidlík vstoupil v roce 1939 do noviciátu jezuitského řádu a válku tak prožil při studiích filozofie na Velehradě. V roce 1946 odešel na další teologická studia do Holandska, v Maastrichtu ho ale zastihl únor 1948 a on už zůstal v cizině. Další léta studií ho pak čekala ve Florencii a v Římě, tam také sám nakonec téměř 40 let učil budoucí teology a kněží. Do Čech se směl poprvé krátce podívat až v 60. letech. Od té doby sem jezdí jen na krátké návštěvy. V děkovné řeči při udílení ceny Gratias agit, kterou mu začátkem letošního května v Praze předal ministr zahraničí Cyril Svoboda, se proto zamyslel nad tím, co pro něj znamená domov:
"V naší mytologii jsou dvě hory, hora Říp a blanická hora. Na horu Říp podle Dalimilovy kroniky přišel Praotec Čech a zastavil se, protože z hory Říp bylo vidět na všechny strany do celého světa. A tak řekl: tady je naše místo. Hora blanická je něco jiného. Tam se uchovávají ti nejlepší rytíři, až přijde doba... V Blaníku se sní o ideálech a na Řípu se vidí skutečnost. Jak ty dvě věci smířit? My, kteří jsme přišli do ciziny dobrovolně nebo díky okolnostem, už s tím máme jakousi zkušenost. A kdo tu zkušenost nejlépe vyjádřil? Já myslím, že to byl Antonín Dvořák ve své symfonii Z Nového světa. Tam znějí všechny možné tóny, do toho ale vždycky přijde jeden malý motiv, který je vzpomínkou na domov. A vzpomínka na domov spojuje všechny zážitky v cizině. Jedno léto jsem učil v Minnessotě a tam mi ukázali vodopád, kde prý Dvořák svou symfonii složil. Dovedu si to překvapit: teče široká, ohromující Mississippi, on ale přišel do malého, osamělého místa, kde jen kapala voda jako doma. A ještě něco jiného: na druhé straně Mississippi je pevnost, kterou si tam postavili dobyvatelé, kteří pronikali na Západ. Čechové zašli na druhou stranu. Tam nejsou pevnosti, tam je jen socha bloudícího Indiána. Češi přišli a podali ruce těm, kteří tam bydleli, a přijali podání rukou od těch, kdo je přijali."
Kardinál Špidlík se od počátku své teologické dráhy věnuje studiu cyrilo-metodějské tradice a východní křesťanské spirituality. Těmto tématům věnoval i řadu knih:
"Mohu Pánu Bohu poděkovat, že u těch knih, co jsem napsal, je už asi sto padesát překladů do východních jazyků. Sedm je jich dokonce arabsky. První s dovolením Saddáma Hussajna. - A proč se zabývám Východem a Západem? Právě proto, že dnes na scénu světa vystupují nové národy a ty se ptají: Co nám Evropa odkazuje? My jsme ale ještě neudělali syntézu. - Zač já bojuji? To je právě typicky slovanské. Nesmíme srovnávat ideologie, ale osobní styky. Ptají se mne: když chodíte na východ, jak vás přijmou pravoslavní? Odpovídám: nikdy jsem nešel navštívit pravoslavné. Šel jsem navštívit přátele, a ti mne přijali dobře. A s ostatními nemám co mluvit. - Češi mají jednu zvláštní vlastnost. Mají v podstatě slovanské srdce, ale německou výchovu. Z toho někdy vzniká hádavost, ale když se ta hádavost překoná, tak mohou být schopni mezi dvěma světy leccos zprostředkovat."
Nebyl by to ale kardinál Špidlík, aby i to nejvážnější téma nezakončil vtipem:
"Musím se dočkat devadesátky. Víte proč? Protože po devadesátce umírá málo lidí - podle statistiky..."
Tento příspěvek byl převzat ze stránek www.radio.cz.