Nuda v Krzně

Obálka knihy
Obálka knihy
Do roku 1985 a do velkého knihkupectví ve města Krzno, ale především do světa tří mladých žen, které v tomto vymezeném prostoru pobývají, zavádí své čtenáře Eva Talpová v románu s poetickým i slibným názvem Po velmi tenké čáře.

Postupně se však ukáže, že po velmi tenké čáře se především vydala sama autorka, neboť prvotní přísliby zůstanou zahlceny rozsahem a upovídaností, kombinovanou s malou sdělností, a z toho vyplývající nepřehledností.

Eva Talpová (nar. 1963) sama původně pracovala jako prodavačka v knihkupectví. Jak se ukáže, město Krzno je průhledným kryptogramem pro Brno. A protože i další místa jsou takto skryta (Líteš, Lúčenovice), není zřejmé, proč Praha zůstala Prahou. Bohužel nejde o jedinou nesrovnalost, která se z rozsahu více než čtyřsetstránkového románu vynoří. Následují rozpory námětové i výrazové. Pokud byla autorka inspirována vlastním životem, zdá se, že jí pro zachycení vlastních prožitků, pro jejich literární zpracování a zakomponování do děje a charakterů postav, chyběla schopnost odstupu a reflexe. Výslednému celku chybí dynamika. Jednotlivé epizody zůstávají osamocené a uzavřené, připomínají dodatečný komentář. K oživení nepřispěje ani vnitřní řeč postav, která je sledem fádních úvah. Fiaskem je též sentimentální příběh o trosečníkovi, který je, coby literární pokus jedné z dívek, vložen do hlavního textu.

Jestliže se zpočátku zdá, že hlavním tématem knihy bude zkoumání pocitů mladých žen, pohlcených totalitním režimem, jejich prozkoumávání možností, nebo dokonce pokusy o vzpouru a vymknutí se z normalizovaného řádu, postupně je toto zdání rozmělňováno. Text budí dojem, že Eva Talpová na vytčené reálie pozapomněla a hlavní téma rozředila ve sled neurčitých motivů. Kulisy, které Talpová staví, nejsou věrohodné. Knihkupectví je v životech tří hrdinek, zakomplexované Ilony, zamyšlené Leony a nevýrazné Johanky, nutným zlem a nepříjemným prostředkem pro získání hubené obživy. Knihy jako by byly pouze přerovnávány v podzemním skladu, přičemž zákazníci, urážlivě nazývaní "mufloni", procházejí jen jako občas oživené loutky po scéně absurdního dramatu. Tzv. "reálný socialismus" je v díle pouze jmenován, nikoliv reflektován. Mnohem více prostoru je věnováno snění, naivně romantickým představám, nepochopitelnému sebemrskačství a nehlubokým úvahám o podstatě dobra a zla.

I při toleranci matného zachycení dobových reálií a charakteristik a při pochopení toho, že ženy zde zobrazeného typu budou v kterékoliv epoše probírat spíše délku svých vlasů a sukní než obecnou politickou situaci, jen text Evy Talpové je narušen z příliš mnoha stran. Je naplněn náznaky a přísliby, z nichž zůstane jen jednoduché, ne příliš zajímavé schéma. Dílo není vyhraněné ani jazykově. Archaismy se prolínají se slangovými výrazy. Text občas připomíná špatný překlad: "Seděli tedy, velmi si však blízko." Rušivě působí příliš často užívané pubertální rýmovačky "Silvestr-budiž pestr, únor-úmor" i ploché fráze: "Je celý, zauvažovala, celistvý, z jednoho kusu." Rozbředlý a nepodařený brněnský "hantec" či neidentifikovatelné nářeční prvky jen posilují celkovou vágnost díla.

Román Evy Talpové měl zajisté svůj počáteční potenciál. Například pohled na svět disidentů je střízlivý a osobitý. Původní kapacita však byla zahrnuta spoustou zbytečností. Místo aby podstatné bylo vyhmatáváno, autorka ho popřela, zanesla a utopila.

Eva Talpová, Po velmi tenké čáře, Eroika, Praha 2007, str. 436.