Neživá příroda Prahy
Snad prvními, kdo těžili zlatý písek z vltavského dna i potočních písků v blízkém okolí, byli Keltové, kteří vybudovali na Závisti mohutné oppidum. Z narýžovaného zlata razili miskovité mince, lidově nazývané duhovky.
Stopy po rýžování zlata u Závisti byly nalezeny na Břežanském potoce. Archivní materiály z roku 1400 připomínají důl na zlato ve strži pod závistským návrším. Zápis z roku 1591 svědčí o vydatném rýžování v sousedství Prašného mlýna, odkud byl zlatý písek dodáván do pražské mincovny. Archivní záznamy uvádějí dále rýžování zlata na přelomu 13. a 14. století na Břežanském potoce mezi Dolními Břežany a Závistí a kutací pokusy na křemenných žilách u Zlatníků a na západním svahu Hradiště. Existují zmínky o stopách po rýžování zlata také na Císařské louce na Smíchově.
Na území vnitřní Prahy mají historický význam sedimentární železné rudy z oblasti Červeného vrchu ve Vokovicích a ze ZOO v Tróji. Výskyt v zoologické zahradě byl zkoumán v roce 1956 a dokonce zde byly zjištěny nepatrné zásoby.
O hledání uhlí a o pokusech jeho těžby na pražském území v předminulém století se dozvídáme ze starších zpráv a archivních zápisů. Slojky uhlí v lupcích a jílech na bázi křídové tabule měřily obvykle jen několik palců (mocnost nad 20 cm byla vzácná), uhlí bylo znečištěno pyritem a hojnou příměsí jílu. Dolování bylo možné pouze ražením vodorovné štoly. Soustřeďovalo se na svahy kbelské a letňanské plošiny, na svahy Petřína, Břevnova a Bílé hory. Jako poslední stopa po dobývání uhlí v letech 1821-1848 je na jižních svazích Petřína (na vinici Hřebenka, Palliarka a Perníkářka, v zahradě Kinských) dlouhá štola, vycházející od nárožní restaurace na Nebozízku, která se větvila a pronikala kopcem až do blízkosti rybníka v zahradě Kinských. Poslední zprávy o pokusech těžby uhlí ve Vysočanech a v Hloubětíně jsou z roku 1794.
