Nešťastní novoměstští františkáni

27. květen 2012

Je páchané násilí nakažlivé? Může se šířit jako epidemie? Patrně bychom namítli, že asi ne. Vždyť násilník, nositel násilí je vždy konkrétní bytost zasazená v konkrétním čase do konkrétního místa. Nemůže se přece šířit, jako se kupříkladu šíří viry, jimž k pohybu prostranstvím zcela vystačí odpovídající zafunění větru. A přesto si myslím, že násilí se šíří podobně. Samo ani tak ne, jako tísnivá atmosféra, již vyvolává a jež je nakonec příčinou nově propuknuvší agrese.

Tak to bylo onoho nevlídného a nešťastného začátku neblahého roku 1611, kdy císař Rudolf II., ano ten námi tak oslavovaný, poznav, že se mu jeho moc drolí pod rukama, že ho nepříjemně tísní jeho bratr Matyáš a vzdorné a sebevědomé české stavy, obrátil se na svého bratrance, pasovského biskupa Leopolda, zda by mu nevypomohl jistou vojenskou hotovostí.

Leopold proti volání k poslušnosti vojenskou silou neměl námitek. Problém byl, že žoldnéře, které byl s to Rudolfovi nabídnout, neměl z čeho zaplatit. Rudolf měl rovněž kapsy prázdné. A tak se s najatými vojáky smluvili, že jejich žold bude to, co si v bohatých a odpadlických, protože protestantských, Čechách nakradou, ukořistí, získají i třebas za cenu vraždy. Rozhřešení – a to dokonce biskupské – dostali předem. Násilí se přece dopouštěli na Češích, odpadnuvších od víry pravé. Už z toho důvodu si nezasloužili jiný než právě tento osud.

A tak nejen vidinou bohaté kořisti, ale i ideově posilněni vpadli Pasovští žoldnéři do Čech, aby upevnili vládu a moc císaře Rudolfa a aby si za služby jemu vykonané na Češích vybrali odměnu podle vlastního uvážení a vojenského gusta.

Nemylme se. Ani 16., ale ani 17. století nezacházelo s lidmi v rukavičkách. Násilí, zlodějny, rabování, znásilňování, vraždy páchané najatými vojáky, často bojujících pro větší slávu boží, byly běžným projevem tehdejšího vedení války a nikdo se valně nad tím nepozastavoval. Patřilo to jaksi k obrazu všedního dne. Ostatně v roce 1611 neuplynulo zas tolik vody v evropských řekách, aby se lidem z paměti nevytratil třebas masakr hugenotů v Paříži během noci, zasvěcené svatému Bartoloměji.

Jaké asi Pasovští museli během svého vpádu do Čech páchat krutosti, když tehdejší lid, zvyklý na všelicos, pasovské zlo už nebyl s to trpně snášet a císař – necísař začal proti nim organizovat domobranu. Rozhodným způsobem se jim nakonec postavilo město Praha.

Ono osudné masopustní úterý 15. února 1611 z řetězu utržení pasovští vojáci už druhý den rabovali, znásilňovali a vraždili v dobytém Menším Městě Pražském a na Hradčanech. Pokusili se útokem přes Kamenný most dobýt Staré Město. A chytili se zde do pasti. Vytaženou mříž ve staroměstské mostecké věži si vyložili jako ochablost obránců. Jedna jejich jízdní jednotka vnikla až na prostranství před křížovnickým klášterem. Mříž se za ní s rachotem zavřela, rozlícení staroměstští sousedé ji obklíčili a nemilosrdně pobili. Nezapřeli však v sobě měšťany živící se řemeslem a obchodem. Velitele, protože to byl na první pohled bohatý šlechtic, zachovali při životě. Ne však z úcty k jeho stavu, ale pro vidinu mastného výkupného.

To úterý 15. února 1611, kdy mělo ve všech pražských hospodách a krčmách vládnout masopustní veselí, bylo i nevlídné navenek. Vládla lezavá, vlhká zima. Zalézala i do těch nejskrytějších záhybů oděvu. Mírně mžilo anebo poprchávalo. Jedním slovem počasí dělané jak pro vraha.

Ostatně z hospod, jindy o masopustu rozverně veselých, se ozývalo spíš veselí zlostné, vyvolané šířící se nevůlí a nechutí protestantské Prahy vůči katolíkům. Jim přisuzovala, a patrně mnohdy neoprávněně, nevlídný osud, který se na ni valil v podobě vojska z Pasova. V těch dnech nebylo radno vylézt na ulici v mnišské kutně či s kolárkem na krku.

Stihomamem postižená pražská ulice v každém takovém katolickém duchovním viděla pátou kolonu, do města nasazenou, aby ve vhodnou chvíli otevřela dobývajícímu se vojsku městské brány a vydala mu pražské ulice a usedlosti pražských měšťanů a řemeslníků v plen.

Obětí chmurným myšlenek, vyvolaných zlostnou náladou a podpořených zlostným popíjením, vždyť byl přece masopust, se nakonec, jak je tomu nakonec zvykem, stali ti nejnevinnější. Bratři františkáni od novoměstské Panny Marie Sněžné. I když, upřímně řečeno, částečně tak platili i za necitlivost, s níž postupovali v roce 1604.

Prostranství zchátralého a polorozpadlého kostela Panny Marie a karmelitánského kláštera, založeného císařem Karlem IV., jim tehdy poskytl císař Rudolf. V zarostlé klášterní zahradě však desetiletí sídlili novoměstští chudí. Františkáni naplněni budovatelským úsilím nevěděli nic lepšího, než že chudé, kteří si v zahradě vydrželi právo pobývat, jednoduše bez náhrady vyhnali a zahradu uzavřeli. Zcela jistě mezi násilníky, kteří to úterý do kláštera vpadli a všech 14 zde přítomných bratří buďto pobili anebo vyhodili z vížky ve střeše kostela, byli i mnozí, kteří tak vraceli příkoří, jehož se jim dostalo právě před sedmi lety.

Ne všichni ale ztratili rozum a pustili se do bezuzdného vraždění nevinných františkánů. Když jistý novoměstský pekař se z masakru vracel domů směrem k Dobytčímu trhu, drže v ruce kořist, ukradený kalich, zavolala na něho z okna jistá žena kalvínského vyznání, zda mu není hanba. Drž hubu, odvětil onen dobrý protestant, nebo skončíš na hromadě s těmi fráterníky. Mínil tím hromadu, již z mrtvol nešťastníků vytvořil dav rabujících před vchodem do kostela Panny Marie Sněžné.

Nedávno papež Benedikt XVI. prohlásil nešťastnou čtrnáctku zmasakrovaných františkánů z onoho lezavého a zlostného masopustního úterý 15. února 1611 za mučedníky. Jistě nechybil. Nechybil by podle mého ještě více, kdyby za mučedníky prohlásil i celou tu řadu znásilněných a zmasakrovaných dívek, žen a dětí, které ten den a dny předtím za sebou nechávali vojáci Jeho Eminence, pasovského biskupa Leopolda Habsburského a Jeho katolického Veličenstva, císaře Rudolfa.

Nebo že by ti druzí byli pouhou cenou za spravedlivě vedenou válku proti odpadlíkům a pro větší slávu Boží?

autor: ern
Spustit audio

Více z pořadu