(Ne)bojte se angličtiny. 100 roků anglistiky a Pražský lingvistický kroužek

28. únor 2013

V roce 2012 je v Česku mnohem těžší nepřijít dennodenně do styku s angličtinou, než přijít – line se na nás z médií, z internetu, vidíme a slyšíme ji na ulici, a jednotlivá slova i v rozhovorech s Čechy.

V roce 1912 byl tento poměr přesně opačný. Přesto v této době došlo k založení katedry anglického jazyka a literatury na pražské Karlově univerzitě, a začaly se tak psát dějiny anglistických studií na českých a moravských univerzitách. Je tomu právě 100 let, kdy byl prvním mimořádným profesorem angličtiny jmenován lingvista a filolog Vilém Mathesius (1882–1945).

O Mathesiově plodné vědecké a neúnavné pedagogické činnosti, o osudech anglistických studií v různých politických zřízeních a o spolupracovnících, s nimiž Mathesius mj. založil dodnes uznávaný Pražský lingvistický kroužek, bude pořad Historie věčně živá. Vysíláme ho na Českém rozhlase 6 v sobotu 20. října ve 21 hodin 10 minut.

V letech 1935–36 připravil Vilém Mathesius pro Čs. rozhlas přednáškový cyklus Nebojte se angličtiny. Cílem bylo popularizovat angličtinu, která na poli studia cizích jazyků v té době stále stála ve stínu francouzštiny a němčiny.

Tou dobou se V. Mathesius již 11 let pravidelně scházel s dalšími kolegy lingvisty, jako byli Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Jan Mukařovský, Jan Rypka, či Otokar Fischer. Později přibyli mladší: Miloš Weingart, František Oberpfalcer, Josef Vachek, Ľudovít Novák, Vladimír Skalička, Pavel Trost a další. Schůzky se zprvu konaly v pracovnách a domácnostech jednotlivých akademiků; od roku 1930 bylo uskupení oficiálně zaregistrováno jako Pražský lingvistický kroužek (PLK).

Ve stanovách byl jako cíl PLK uveden „pěstovat lingvistiku na základě funkčně strukturálním“. Tím se výrazně odlišoval od ostatního jazykového bádání té doby (např. mladogramatické školy), protože členové PLK (nebo též Pražské školy) se nezabývali tzv. diachronním, tedy historickým vývojem jazyka nebo etymologií. Zajímal je synchronní pohled: na jazyk se dívali jako na strukturu s pravidly, jako na systém funkčních znaků, které jsou vůči sobě navzájem v různých vztazích. Odtud plyne i označení pražské jazykovědy jako strukturalistická.

Toto zaměření bylo do značné míry jistě dané i tím, že 20. a30. léta patří v literatuře a kultuře různým avantgardním směrům, například surrealismu. Surrealistický básník jazyk často vymykal z kloubů, a tak více než kdy jindy byla aktuální otázka, co dělá jazyk jazykem, jakou funkci v naší mluvě má slovo a jak to, že chápeme jeho význam, a není pro nás jen náhodným shlukem písmen.

Kulturní kvas tohoto období v Československu, kosmopolitní atmosféra Prahy, a zejména píle a nadání členů PLK zapříčinily, že se Pražská škola ve světové lingvistice stala pojmem. Statě a studie vzniklé v rámci PLK se čtou dodnes na zahraničních univerzitách v úvodních seminářích teorie jazyka a teorie literatury.

Vilém Mathesius zemřel v dubnu 1945 adalší ránu zasadil anglistice a humanitním vědám v Československu rok 1948. Anglistika se stala politicky podvázaným a ostře sledovaným oborem. Kádrové prověrky nepustily na studium každého, a jak vzpomíná jedna z absolventek z let 1949 až 1953, dnes emeritní profesorka anglického jazyka a lingvistiky Libuše Dušková, bylo potřeba si dávat pozor na jazyk i v tzv. studijních kroužcích. Tam Shakespearova dramata studenti museli prokládat dějinami marxismu. Akademický rozvoj byl silně utlumen a možnosti kontaktů s nejnovějšími trendy a vědeckým výzkumem (a konec konců i každodenní angličtinou) ochromeny. Pedagogický sbor na anglistice – stejně jako na dalších oborech – buď emigroval, našel si šedou zónu, nebo se novým politickým poměrům více či méně přizpůsobil. Každopádně heslo Nebojte se angličtiny by v té době znělo spíše jako politická provokace.

O to překotnější vývoj zaznamenala anglistika po roce 1989, kdy bylo potřeba radikálně reformovat osnovy, zvýšit kapacitu seminářů a dohnat vědecký vývoj za posledních 40 let. S posledním jmenovaným se obor v podstatě vyrovnává dodnes. V roce 2008 se anglistika rozdělila na dvě relativně samostatná pracoviště – literární a jazykovědné.

Sto let anglistiky v českých zemích se nepřekrývá s dějinami anglofilství a kontaktů s anglicky mluvícími zeměmi; ty jsou mnohem starší a ještě bohatší. Mnohem lépe se na této časové výseči demonstrují vzlety a pády české vědy a jazykového bádání.

V pořadu Historie věčně živá uslyšíte mluvit anglistu doc. Jana Čermáka, emeritní profesorku Libuši Duškovou a z rozhlasového archivu Romana Jakobsona.

Spustit audio