Návštěva v ateliéru Jánuše Kubíčka

V ateliéru Jánuše Kubíčka jsem byl za jeho života jen jednou, tuším někdy ve druhé polovině osmdesátých let. Mezi dvěma třemi dalšími hosty jsem tam měl pocit něčeho až posvátného, starobylého – zvláštní atmosférou, neběžným ateliérovým světlem – přitom ale nepochybně živoucího, silně přítomného. Ta starobylost byla něčím, co mě tehdy přitahovalo a co mně vlastně chybělo. Ne snad jako příklad inspirující vlastní práci nebo jinak potřebný, ale jako uvědomování si přerušené tradice, autentické kontinuity, kterou moje generace nezažila a jako chybění pravděpodobně vnímala.

V roce 1993, po malířově smrti, jsem pomáhal jeho synu Adamovi ateliér v podkroví domu na Františkánské ulici vyklízet a svým způsobem tak mohl nahlédnout jeho rub, „vnitřek“, skrytosti regálů, polic, krabic se skladovanými materiály, pigmenty, pojidly, poznámkami… Nahlédnutí této spíše neviditelné nebo i utajené tkáně mě vzápětí zpětně přivedlo k tematickému cyklu obrazů a grafik Kubíčkových Ateliérů.

Právě obrazy Ateliérů jsou mně z jeho tvorby asi nejbližší. Jde přitom o sice tradiční, ale přece jen téma, které by použitím prvoplánových atributů mohlo snadno sklouznout do banality.

V obrazech Jánuše Kubíčka se však toto prostředí, tato svého druhu „tvůrčí laboratoř“, odkrývá přinejmenším ve dvou rovinách: jednak v univerzalitě pojímání prostoru, přeuspořádáním prostorových vztahů prostřednictvím pletiva drobných interakcí. Zároveň se ustavuje prostor obrazu jako takového, v jeho autonomii, jako koncentrát vnitřních vztahů, jako prostor malby s jejími nejrůznějšími barevnými, tvarovými, prostorovými vztahy a finesami. Tím není jen zobrazením věci, byť jako znaku, ale ustavuje se jako autonomní „věc“.

Uvědomil jsem si – a výstižnější je říci zažil – ještě jeden fenomén, jednu náležitost řady Kubíčkových prací. Nazval bych ji přesností. Bylo to nejdříve nad grafickým listem Tvary v mělkém prostoru z roku 1972, dále nad grafikou Pokus o grafický prostor ze stejného roku a Ateliér s umělým světlem z roku 1971. A následovaly obrazy Ateliér (Obraz na štafli) a Světlo v ateliéru z let 1970 a 1971 a Ateliér (Stmívání) z roku 1985. Pro mě se tyto práce staly možno říct „zjevením“; vtělením přesnosti, odhalením a ustavením toho, co z vizuality vychází, ale přesahuje ji… V posledně jmenovaném obrazu se již zároveň předznamenává rozměr několika obrazů uzavírajících Kubíčkovu malířskou tvorbu. Obrazy Aureolin a Haraburdí z roku 1986 a zejména Poslední břeh z let 1986-1987 jsou vyvrcholením jeho malířského díla a zároveň i vykročením v očekávání příštího, zachycením zárodečného stavu. „Předuspořádání“ prostoru a času je ve své potencialitě vlastně ještě komplexnější, univerzálnější.

Zmíním v této souvislosti postřeh Paula Cézanna: „Nemalujeme duše, ale těla. K ďasu! Když je uděláme náležitě, všude probleskuje duše.“

Zůstanu ještě u ateliéru (v ateliéru), ale trochu jinak. Při zmiňovaném vyklízení jsem si směl odnést dřevěnou desku připravenou podkladem po způsobu gotických desek, gotické deskové malby. Roky jsem ji měl uloženou v regálu svého ateliéru, malovat jsem na ni nechtěl. Chápal jsem ji jako svého druhu ready-made, relikvii, předmět mající potenciál vlastního sdělení. To se po letech potvrdilo, když jsem ji změřil a zjistil, že je téměř na milimetr rozměrem stejně velká jako deska, na které je namalována Madona roudnická Mistra Třeboňského oltáře. A opět až po létech jsem ji jen přikryl (ochránil snad) sklem o stejné velikosti a jako poctu Jánuši Kubíčkovi také vystavil. Těžko říct, jestli byla rozměrová shoda náhodná nebo vědomá, ale při Kubíčkově zájmu o technologickou stránku malby, o původní recepty, postupy, záměry a koneckonců i jeho studium tradičních formátových řad, bych ani tuto vazbu nevylučoval. Vlastnosti malířských materiálů zkoumal až vědecky, ověřoval si je, experimentoval a svoje poznatky si zapisoval. A tyto poznámky neobsahují zdaleka jen stránku technickou…

Kubíčkovými postupy jsem se přímo nezabýval, ale inspirovaly mě. Například k malbě pigmentem, utřeným jenom ve vodě, na tenkou podmalbu damarovým lakem nebo jen pinzetou nanášeného suchého pigmentu na tuto lepkavou vrstvu. Mimochodem jsem si uvědomil, že ani v podobných Kubíčkových zkoumáních dozajista nešlo pouze o vlastnosti materiálů jako takových, ale i o to, jak spolupracují na konkrétní potřebě vyjádření, jak se svým způsobem stávají obsahem. Jinými slovy, vlastnost nebo krása barvy, tak nemá jen povahu estetickou, ale také duchovní. 

Ke konstitutivním prvkům, které dílo Jánuše Kubíčka utvářely a o kterých píše, patří racionální rozvaha a také příklad kubismu a díla Bohumila Kubišty.

Vedle podobných úvah si Jánuš Kubíček zapisoval i texty, které mají velice různorodý tvar básně. Vyšly posmrtně v uspořádání Adama Kubíčka, jako součást malířových dalších textů pod názvem Dramatický meziprostor. Úvodní text pod názvem PROLOG 1 aneb ATELIÉR napsal Jiří Kratochvil. Mimochodem, samostatně v následujícím roce vyšla také Kubíčkova obsáhlá kartotéka technologických zkoušek, poznámek a výpisků, na jejímž přepisu se vedle Adama Kubíčka podílel Vladimír Kokolia.