Má český stát financovat církve?

4. září 2007

Otázka, nakolik má stát financovat církve a náboženské společnosti, zní na poslech stručně a jasně. Jako ostatně každá otázka o penězích. Přičiněním lidoveckého ministra Cyrila Svobody byla předložena veřejnosti i s jeho odpovědí: církve a náboženské společnosti mají financovat věřící ze svého.

Nevím to jistě, jen se domnívám, že většina našich občanů by souhlasila s ministrem. I když z jiných důvodů, než které uvádí on.

Veřejnosti je blízká představa, že stát má financovat (či aspoň finančně podporovat) aktivity, které ona vnímá jako obecně prospěšné. Třeba sport. Nebo kinematografii. Snad i organizace mládeže. Ale církve? Češi drží v Evropě, a tím i ve světě, zvláštní primát. Jsou pokládáni - a sami se pokládají - za společnost, v níž proces sekularizace (čili odcírkevnění a odnáboženštění) zašel nejdále. On probíhá i jinde v Evropě, ale u nás má náskok nejméně dvou generací. Náboženská víra je většinou pokládána za zpozdilou soukromou libůstku a církve za zájmové spolky těch, kdo touží po nesrozumitelném "náboženské vyžití", jak se říkává.

Nicolas Sarkozy ještě před svým zvolením prohlásil, že stát, tedy ani politika, nejsou od toho, aby vychovávaly k mravnosti, od toho jsou církve. Bylo to řečeno v okázale laicistické Francii. Těžko si představit, že by se takto u nás vyslovil nějaký politik. Ani před svým zvolením, ani po něm.

Uvědoměle věřících občanů je prý u nás asi 10%. Co těch zbylých 90? Někteří jsou váhavě věřícími, ale nevím přesně, v co věří. Jiní pokládají ty věřící za fanatické tmáře. Nevím, kolik je kterých. Informovanější občané oceňují organizace jako Charita, Diakonia nebo Adra. Také nevím, kolik jich je. - Existuje u nás určité procento humanitně vzdělaných občanů, možná nevěřících, ale znalých dějin umění slovesného, hudebního a výtvarného, kteří vědí, že náboženství nebylo pouhým opiem lidu a že církve (zejména ta u nás většinová, katolická) se zasloužily o národní kulturu. Snad by posuzovali tu obecnou prospěšnost blahovolněji, aspoň do minulosti. Jejich počet ale také nedovedu odhadnout. - Jak by tedy asi vyzněla anketa, která by zjišťovala, jak smýšlí veřejnost o obecné prospěšnosti církví? Tuším, že by to pro církve dopadlo spíše neslavně.

Uvažovat za těchto okolností, zda a nakolik má stát přispívat církvím, znamená vyjadřovat se jasnými pojmy z oboru financí o tématu, které není dostatečně racionálně uchopeno. Rozhodovat tedy budou hluboce zakořeněné emoce, často protichůdné.

Cyril Svoboda zřejmě bere v úvahu stav, který pravděpodobně jednou nastane. Je otázka, kdy. Význam církví ve veřejném životě evropských zemí klesá, stejně jako náboženská víra v soukromém životě jejich občanů. V naprosté většině z nich stále existují nějaké penězovody, jimiž jsou církve napojeny na veřejné finance, a vlády s jejich přerušením nespěchají. Ale přívod živin přesto slábne. Děje se tak spontánně. Například v Německu, jehož církev katolická i evangelická platily v Evropě za nejzámožnější, ubývá plátců tzv. církevní daně. Ti starší odcházejí do důchodu a mladší se jimi nehodlají stát.

K řešení tohoto problému byly u nás ustaveny komise, vládní a církevní. Budou spolu jednat. Lze se ptát: pokolikáté už? Zatím se v obdobných situacích pokaždé vyskytla nepřekonatelná překážka. Ministr Svoboda se svým podnětem vpadl této iniciativě do zad. Nelze říci, zda je pouze skeptikem, anebo realistou. Církve nejsou na jím doporučené řešení připraveny. Lze očekávat spory uvnitř samotných církví, mezi oběma zmíněnými komisemi, možná i v tisku. Půjdou na kořen věci? Asi ne víc než v případě vlastnictví svatovítské katedrály. Je možné, že v případě nedohody zůstane vše při starém. Zatím.

Jak by to asi dopadlo, kdyby byly církve nakonec odkázány pouze na příspěvky od svých členů? Některé aktivity by musely omezit, možná s nimi skoncovat. Mobilizovalo by je to, jak doufá ministr Svoboda? Anebo by se staly nepočetnými do sebe uzavřenými nekonformními komunitami? To nedovedu posoudit. - Napadá mě důležitější otázka.

Některá závažná lidská témata se dnes dostávají na pořad prakticky pouze na církevní půdě: dobro, zlo, smysl života, hřích, vina, odpuštění, vztah k zemřelým rodičům, smrt... - Co se stane, až se prostor, kde je o nich slyšet, ještě zúží, případně zmizí?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

autor: Petr Příhoda
Spustit audio