Einstein a jeho víra

7. květen 2007

Jak to bylo s Einsteinem a jeho vírou? Touto otázkou se zabývá na svých internetových stránkách časopis Time. Název článku zní příznačně: "Einstein a víra" a jeho autorem je Walter Isaacson, který konstatuje, že pro většinu lidí slouží zázraky jako důkaz Boží existence. Pro Einsteina byla spíše jejich absence dokladem nadpřirozena. Skutečnost, že svět funguje racionálně, podle zřejmých zákonů, to pro něj byl důvod k údivu.

Albert Einstein se jako dítě moc neměl k mluvení. Jednou dokonce vzpomínal na to, jaké starosti si dělali jeho rodiče, takže se radili s lékařem. Pomalý vývoj v tomto směru byl kombinovaný s rebelií vůči autoritám, takže jeden ředitel školy ho vyloučil a další mu prorokoval, že v životě ničeho nedosáhne. To udělalo z Einsteina navždy patrona všech problematických dětí kdekoliv na světě.

Právě problém s autoritou ho vedl k tomu, že si kladl otázky, nad kterými akademici nikdy nemeditovali. A pomalý vývoj ve verbální oblasti mu zase umožňoval pozastavit se nad každodenními věcmi, kterých si jiní ani nevšimli. Místo toho, aby obdivoval mystické záhady, obdivoval samozřejmosti.

Později řekl: "Když se mě lidé ptají, jak jsem se vlastně dopracoval k teorii relativity, zdá se mi, že se to stalo takhle: Běžně se dospělý člověk vůbec nezabývá problémem času a prostoru, protože se o nich naučil všechno už jako dítě. Já jsem se ale vyvíjel tak pomalu, že mě začal zajímat prostor a čas, až když jsem byl dospělý. Tak jsem do toho šel prostě hlouběji, než jak by do toho šlo běžné dítě".

S odstupem času se zdá být logické, že kombinace úžasu a rebelského postoje učinila z Einsteina mimořádného vědce. Co je ale méně známé, je to, že tato dvojkolejnost jeho vývoje silně ovlivňovala také jeho víru. Nejdříve odmítl sekularismus svých rodičů, později koncept náboženských rituálů a koncept osobního Boha, který zasahuje do každodenních záležitostí člověka. V padesáti letech ho ale pojal úžas, který ho vedl k deismu a k přesvědčení, že "duch se projevuje ve vesmíru" a "Bůh se projevuje v harmonii všeho, co existuje".

Einstein byl ze strany obou rodičů potomkem židovských obchodníků, kteří žili skromně po dvě staletí na jihozápadě Německa. S každou generací se víc a víc asimilovali v tamní společnosti, kterou milovali - nebo si alespoň mysleli, že ji milují. Co se týče náboženství, neměli o něj velký zájem. Ve svých dopisech zmiňoval Einstein vtip o nevěřícím strýci, který chodil jako jediný z rodiny do synagogy - a na otázku, proč to vlastně dělá, odpovídal slovy: "nikdy nevíš". Rodina ale neměla s náboženstvím prakticky nic společného.

Albert se ale zničeho nic začal zajímat o judaismus. Začal dodržovat striktní předpisy. Jak popisovala později jeho sestra, nejedl vepřové maso, všechno muselo být "košer" a světil sobotu. Skládal si dokonce vlastní náboženské písně, které si prozpěvoval cestou ze školy. Největší stimulací pro něj byl chudý student medicíny Max Talmud, který chodil k Einsteinovým každý čtvrtek.

Byla to určitá tradice, že se židovské rodiny měly starat o chudé. Einsteinovi si ji přizpůsobili tak, že pravidelně zvali domů tohoto studenta. Bylo mu 21 a Albertovi bylo 10. Talmud nosil Albertovi knihy o vědě, a ten je pak četl se zatajeným dechem. Uvedl ho také do tajů matematiky. Malý Einstein mu pak každý čtvrtek ukazoval, co vyřešil - a brzo předběhl svého "učitele". Když mu bylo dvanáct, opustil judaismus. Nebylo to ale kvůli vědeckým knihám, protože mezi náboženstvím a vědou neviděl žádný konflikt.

Až když mu bylo padesát, začal se vyjadřovat k víře v různých článcích, rozhovorech a dopisech. Jeho verze víry byla neosobní. V roce 1929 byl se svou manželkou u jakýchsi hostitelů v Berlíně. Jeden z hostů začal mluvit o své víře v astrologii. Einstein se tomu vysmál jako čiré pověrčivosti. Další host se podobným způsobem začal vyjadřovat i o náboženství.

Hostitel ale poznamenal, že samotný Einstein se kloní k víře, což vyvolalo překvapení. A Einstein prohlásil: "Když se snažíte pronikat našimi omezenými prostředky do tajů přírody, zjistíte, že za zřejmými zákony a souvislostmi existuje něco velmi jemného, neuchopitelného a nevysvětlitelného. Úctu k této síle, jež se za vším skrývá, můžeme označit za moje náboženství. V tomhle smyslu jsem tedy náboženský".

Těsně po svých 50. narozeninách poskytl Einstein pozoruhodný rozhovor o nacionalismu a víře. Na otázku, zda ho ovlivnilo křesťanství, odpověděl: "Jak dítě jsem byl vychovávaný na Bibli i na Talmudu. Jsem Žid, ale zářivá postava z Nazareta mě fascinuje". Následovala otázka, zda si myslí, že Ježíš byl historickou postavou. Einstein odpověděl: "Nepochybně ano. Nikdo přece nemůže číst evangelia bez toho, aby cítil přítomnost Ježíše. Jeho osobností přece pulzuje každé slovo. Žádný mýtus není takhle naplněn životem".

Další otázka tedy zněla, zda věří v Boha. Einstein odpověděl: "Nejsem ateista. A myslím, že se nemůžu označit za panteistu.. Je to otázka, jež je příliš široká pro naši omezenou mysl. Jsme jako malé dítě, vcházející do obrovské knihovny, přeplněné knihami v nejrůznějších řečech. Dítě ví, že někdo musel ty knihy napsat, ale neví, jak je napsal. Nerozumí řečem, ve kterých jsou knihy napsané. Matně tuší jakýsi nadpřirozený pořádek v tom, jak jsou knihy uspořádané, ale nic o něm neví. Takové je podle mě postavení i toho nejinteligentnějšího člověka vůči Bohu".

Einstein byl během celého života naprosto konzistentní v odmítání nařčení, že je ateista. Dokonce ho rozčilovala, že ho ateisté citovali ve svých argumentacích. Nikdy nepociťoval potřebu snižovat něčí víru, ale v případě ateistů tuto tendenci měl. Jednou prohlásil: "Rozdíl mezi mnou a většinou takzvaných ateistů je pocit naprosté pokory před neuchopitelným tajemstvím a harmonií kosmu".

autor: Daniel Raus
Spustit audio