Mobilní hospic Sv. Jiří v Tachově
V lednu tohoto roku vznikla v Tachově pobočka chebského mobilního hospice Sv. Jiří. Ten název není úplně přesný, přesnější je mobilní hospicová služba. Týká se lidí, jejichž život se chýlí ke konci. Lékaři ukončili aktivní léčbu a člověk je propuštěn domů. Prognóza je jasná: několik dnů nebo týdnů života a pak neodvratná smrt.
Velká většina takových lidí je umístěna do léčeben dlouhodobě nemocných, kde umírají většinou v osamění a anonymitě. Někdy jsou krátce před smrtí opět hospitalizováni a umírají kdesi za plentou v nemocničním pokoji mezi ostatními pacienty.
Mobilní hospicová péče umožňuje, aby takový člověk zůstal ve svém domově až do smrti. Za pomoci sester a lékařek o něj pečují jeho nejbližší příbuzní, kteří jsou s ním i v okamžiku jeho smrti. Hospicoví lékaři zajišťují tzv. paliativní péči, která tlumí bolesti a pomáhá člověku zvládnout poslední etapu svého života. Sestřičky zajišťují léky, zdravotní pomůcky, polohovací lůžka i pojízdná křesla, zkrátka vše, co je v péči o umírajícího člověka nezbytné. Součástí týmu je vedle lékařů a sester i sociální pracovník, psycholog a duchovní.
Péče mobilního hospice smrtí nekončí. Jeho pracovníci pomáhají zajišťovat rozloučení se zesnulým a nabízejí i pomoc v těžkém období truchlení.
Mobilní hospicová péče vrací člověku důstojnost i v okamžiku jeho smrti. Už kamenné hospice umožňují důstojné umírání, avšak mobilní hospice jdou ještě dál: vracejí umírajícího do jeho prostředí mezi lidi, které má rád. Smrt nepřestala být zlá, ale přestalo být odlidštěné umírání.
Ze zhruba ročních zkušeností s působením mobilního hospice na Tachovsku je zřetelná jedna věc: pro umírajícího je nejdůležitější, aby byl smířen: se sebou samým, s druhými lidmi i s Bohem; i když takto nábožensky to mnozí lidé neprožívají – prostě s tím, co nás přesahuje. Kolik rodin se ve chvílích, kdy pečovaly o umírajícího, dalo dohromady, kolik zaznělo slov odpuštění a proseb o odpuštění, kolik objetí a vyznání lásky, jež by nikdy nebyly, kdyby umírající končil svůj život kdesi za bílou plentou v nemocnici.
Smrt je silná autorita, před ní končí všechny spory, nedorozumění, malichernosti a křivdy. Přichází dnes pro tebe, zítra pro mě. To si uvědomíme jen tváří v tvář konkrétní smrti, která si přišla pro konkrétního člověka. A při tom nelze nepřemýšlet nad tím, jak žiji já sám. Je můj život takový, že bych mohl zítra zemřít? Co po sobě zanechám? Kolik rozsévám dobra a kolik zla? Jsem druhým lidem břemenem, nebo pomocí a povzbuzením?
Mobilní hospicová péče není dosud hrazena ze zdravotního pojištění, mobilní hospic funguje jen díky darům a sponzorům. I to je dobrá zpráva: funguje, protože dárci a sponzoři jsou. Ještě důležitější však je skutečnost, že se našlo dost sester, lékařek a dalších lidí, kteří v mobilním hospici pracují. Tito lidé jsou ochotni doprovázet na jejich poslední cestě druhé lidi jen proto, že jsou to jejich bližní. Vstupují do rodin, povzbuzují, radí, poskytují útěchu, ale i odbornou pomoc.
Před námi jsou Vánoce, během nichž slavíme příchod Božího Syna k nám, lidem. Je krásné, že mnohde už umíme přicházet i my k sobě navzájem, a to jen proto, že jsme prostě lidé.
