Tajná práva zvířat

15. září 2006

Při procházkách s jezevčíkem často sleduji neobyčejně složité rituály, jimiž se ve psím společenství každodenně upevňuje právní řád. Tuším, že klíčem k nepsaným zákonům je pach, mám však žalostně slabý nos, abych zachytil jeho nuance. Když se psi porvou, mohu je roztrhnout, ale rozsoudit je nedokážu.

Než jsme se vzmohli na nezbytné opravy, žili jsme pár let v polorozpadlém domě s odchlíplými omítkami, za nimiž přebývaly legie pavouků. Nezabíjel jsem je, protože to prý přináší smůlu, ale chytal do sklenice a vynášel na dvůr. Opřádali pak dům zvenčí a mé dcery, tehdy ještě malé, s nimi kamarádily a dávaly jim lidská jména.

Nejraději měly tlustého Adalberta, který číhal u velké pavučiny před kuchyňským oknem. Když se ráno v prvních paprscích slunce třpytila rosou, vzdychaly dcerky u snídaně nad její pohádkovou krásou a chválily Adalbertovu šikovnost. Jenže si za čas všimly zámotků, v nichž dlouze umíraly polapené mouchy. Dodnes vzpomínají, jak těžce se rozhodovaly, ale nakonec mne přiměly, abych sítě umělecky nadaného vrahouna strhnul. Adalbert se přestěhoval kamsi na zahradu a s ním se vytratilo i něco z kouzla tehdejších rán.

Do práv zvířat jsem zasáhl i letos na jaře, když ptačí budku na hrušni, v níž každoročně sýkorky vyvádějí mladé, přepadla straka, známá vykradačka hnízd. Velký, černý, kovově lesklý pták s agresivními blesky na křídlech zuřivě lomcoval křehkým přístřeším, vyrážel nepříčetné skřeky a dral se dovnitř pařáty i zobanem, jako by jej posedl vražedný amok. Tak pobuřující scénu jsem dlouho neviděl. Abych se zastal slabších, skočil jsem do sklepa pro vzduchovku a vypálil po strace několik broků. S nadáváním odletěla, ale nazítří se opět vrátila. Zaháněl jsem ji několik dnů, přiznávám ovšem, že s jistými pochybnostmi, Nesloužím tím jen vlastní sentimentalitě na úkor přírodního řádu? Svá práva přece mají i straky, nejen sýkorky.

Když jsme navštěvovali babičku mé ženy v její krušnohorské chaloupce, ukázala mi vždy, kterého z mladých králíků mám zabít, aby ho na naši počest upekla. Celý dorůstající vrh byl ve společném kotci a vytáhnout odtud vybrané zvíře bylo obtížné. Králíci, kteří hráli v kolektivu prim, se obvykle namačkali čumáčky do kouta, vzájemně se chránili a zadníma nohama vykopali ze svého chumlu nějakého outsidera. Nabídli mi ho jako oběť, s níž jsem se měl spokojit.

Králíci

Obvykle jsem v rozporu s babiččinými pokyny respektoval kolektivní rozhodnutí králíků, když jsem ale stál pod širokým nebem a pozoroval krůpěje krve na sněhu, rozhodně jsem si nepřipadal jako pán tvorstva. Spíš jako kat. U zvířat se dá asi snadněji porozumět právům než bezpráví.

autor: Viktor Šlajchrt
Spustit audio