Můj otec, Ludvík Aškenazy a jeho Vajíčko
Na devátého května vysílávala Československá televize povídku Vajíčko Ludvíka Aškenazyho v podání Karla Högera.
Můj otec se těšil na oba. Uvelebil se před obrazovku, aby si vyslechl příběh studenta bavícího se nahodilým telefonováním naprosto neznámým lidem. Oblíbeným terčem mu byl jistý pan Kohoutek. Kohoutkovi volal pravidelně v pátek odpoledne, vyzvídaje, zda je doma Slepička a zda mu již snesla vajíčko. Studentovo volání se panu Kohoutkovi po nějaké době stalo samozřejmou součástí pátečního odpoledne.
Čas ale běžel neúprosně dál. Hitler napadl Polsko. Pak přišel 17. listopad. Student spolu s ostatními vysokoškoláky zahučel do koncentráku. Měl ale štěstí. Koncentrák přežil. Jako osvobozený vězeň se 11. května ocitl opět v Praze. Jenže už tu nikoho neměl, nikoho ani neznal. Pamatoval si pouze jedno telefonní číslo. Nalezl budku, vešel do ní a číslo vytočil. Na druhé straně drátu se ozvalo známé „Kohoutek.“ Otázku studentovu, zda je doma Slepička a zda snesla vajíčko, pan Kohoutek nenechal bezmála doznít, volaje: „Ty uličníku! Ty žiješ?!“
Přesně v tomto okamžiku mému otci nezadržitelně vytryskly slzy z očí. Proplakal zbytek povídky, uzavřev Högerovo vyprávění slovy: „Ten Aškenazy je ale dobytek! Rozbulí mě jak starou dorotu!“
Následující rok se otec zařekl, že se Aškenazym jednoduše rozbulit nenechá a vyzývavě usedl před obrazovku televizoru. Když došlo na ono kritické místo, spolehlivě se rozeřval. Opět bučel jak stará dorota.
Před nedávnem jsme si s bráchou vyprávěli veselé historky o rodičích. Dal jsem k dobrému tu s Aškenazym. Brácha ji totiž neznal. Neznal navíc ani Aškenazyho povídku. Tak jsem mu ji podobně převyprávěl, jako jsem ji právě převyprávěl vám. Bez znalosti jejího obsahu by byl pointu historky s otcem nemohl ani pochopit, ani vychutnat.
Soustřediv se na obsah povídky, líče jej, patřil jsem na podlahu, a ne na bráchu. Hlavu jsem zvedl až v okamžiku, kdy jsem dospěl k onomu kritickému místu. Patře nyní na něho, nevěřil jsem vlastním očím. Řval jak stará dorota. Pěstmi se zoufale snažil slzy zatlačit zpátky, odkud tryskaly.
Raději v tomto místě skončím. Přece nechcete, abych panu Aškenazymu zkazil jeho pointu.
Slepička konečně a navzdory nuznému poválečnému času totiž snesla nejedno vajíčko a student si u pana Kohoutka tak mohl pochutnat na opravdu báječné omeletě.
