O lásce k nepřátelům
Většinou se dnes ke svým spoluobčanům chováme tak, jak se oni chovají k nám – k přívětivým stejně laskavě, ale tomu, kdo s námi jedná nespravedlivě, to dáme pocítit.
Často slýcháme: „Já proti němu nic nemám, ale on má něco proti mně.“ Křesťan v takovém případě nemůže udělat nic jiného, než uposlechnout rady Bible. Jestliže nám někdo nebude chtít odpustit a upustit od své zášti, nezbývá než předat věc Bohu, a přesto toho člověka milovat.
„Je velikou věcí odpustit nepříteli, ale ještě větší věcí je nechat si jím odpustit,“ řekl jistý teolog. Četl jsem pozoruhodný příběh vážící se k tomuto tématu:
V jednom holandském městě vypuklo povstání. Starosta musel z města uprchnout, a tak zaklepal na dveře jedné chudé vdovy. Otevřela mu a on ji prosil, aby ho někde ukryla před pronásledovateli. Žena ho zavedla do komory na odkládání nepotřebných věcí.
„Ale budu tady opravdu v bezpečí?“ ptal se úzkostlivě.
„Určitě“ odpověděla. „Budete v naprostém bezpečí. Pravé v této komoře se ukrýval můj muž, když jste pane starosto po něm pátral a chtěl ho pro jeho křesťanskou víru dostat na šibenici. Tenkrát jste ho nenašel, ani vaši lidé. Klidně si lehněte tamhle za sud. Zakryji vás a půjdu se za vás modlit!“
S tím odešla a dala Bohu příležitost, aby v hodinách úzkosti mluvil k srdci starosty.
Jak je pro nás někdy těžké odpustit. A ještě těžší milovat ty, kdo nám způsobili nějaké zlo. Žádné náboženství světa nepožaduje po svých stoupencích, aby se modlili za své nepřátele. U křesťanů to možné je.
