Ministerstvo pro lidská práva Česká republika nemá

20. duben 2009

Už velmi, velmi dlouho mne rozčilovaly nejrůznější články a mediální výstupy, ve kterých se hovořilo o "ministrech pro lidská práva a národnostní menšiny", případně o "ministerstvu pro lidská práva". A protože se v těchto dnech začaly objevovat titulky typu "zrušit Kocábovo ministerstvo by byla chyba" (iDNES), "odborníci varují před rušením funkce ministra pro lidská práva" (iDNES), nebo "zrušení ministerstva pro lidská práva na hraje extrémistům" (Novinky), došla mi v tomto směru trpělivost.

Možná i proto, že na jedné vysoké škole učím předmět, související se státní správou a chtěl jsem mít jistotu, že nelžu, když říkám svým studentům, že žádné takové ministerstvo v České republice neexistuje. Dal jsem si tedy tu práci a vyhledal jsem základní odbornou literaturu. Přátelé, věřte mi to nebo ne, měl jsem pravdu. Ano, neexistuje.

Názvy a působnost jednotlivých ministerstev jsou u nás totiž dány zákonem. Jde o zákon č.2/1969 Sb. ve znění pozdějších předpisů, o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, tzv. "kompetenční zákon". Ten stanovuje, že současných ministerstev je celkem třináct.

Encyklopedické prameny dále upřesňují, že "ministr je člen vlády, který stojí v čele ministerstva". Podle toho, které ministerstvo řídí, přísluší ministru titul, např. ministr vnitra nebo ministr životního prostředí. Jeden z řadových členů vlády ovšem tradičně své ministerstvo nemívá a nazývá se ministr bez portfeje.

Dnešní Topolánkova vláda "v demisi" má takové ministry hned dva a k tomu ještě jednoho místopředsedu vlády, který rovněž neřídí žádné ministerstvo, ale byla mu svěřena speciální odpovědnost. Tím je Alexandr Vondra ("evropské záležitosti"). Ministrem bez portfeje je také tradičně šéf legislativní rady vlády (původně Svoboda Cyril, nyní Svoboda Pavel).

Strana zelených, ač měla po volbách v roce 2006 jen šest poslanců, vybojovala pro sebe hned tři ministerstva. Předseda strany Martin Bursík se stal celkem logicky místopředsedou koaliční vlády i ministrem životního prostředí. Pro ministerstvo zahraničí mezi sebou kvalitního kandidáta nenašli, tak vymysleli zprvu překvapivou, později celkem uznávanou fintu s tím, že navrhli nečlena strany a našli respektovanou personu v podobě Karla Schwarzenberga. Museli však uspokojit ještě některé významné funkcionáře strany, kteří se do Sněmovny nedostali.

A tak se stala ministryní školství tehdy ještě místopředsedkyně Zelených Dana Kuchtová. V rámci koaliční rovnováhy bylo však třeba přidělit jim ještě jedno vládní křeslo. Poslední potřebný post se hledal pro svéráznou postavu Džamily Stehlíkové, a když to nešlo jinak, stala ministryní pro všechno a pro nic. Nevěříte-li, najděte si seznam členů zmiňované vlády z roku 2007. Zjistíte, že mezi ně patří právě Džamila Stehlíková (Strana zelených) - ministryně bez portfeje i její nástupce Michael Kocáb (nestraník za SZ - od 23. ledna 2009).

I na současných webových stránkách vlády najdete potvrzení. Vedle odkazu "premiér" a "ministerstva" je také odkaz "ministři při Úřadu vlády" , jimiž jsou : - Alexandr Vondra, místopředseda vlády pro evropské záležitosti, který řídí Útvar místopředsedy vlády pro evropské záležitosti, - Pavel Svoboda, ministr vlády České republiky, předseda Legislativní rady vlády České republiky, která je poradním orgánem vlády v oblasti její legislativní činnosti, a Michael Kocáb, ministr vlády České republiky pro lidská práva a menšiny, který sice neřídí nic, ale je ve vládě České republiky zodpovědný za oblast lidských práv.

Prosím, laskavě si všimněte, je zodpovědný za oblast, nikoli za ministerstvo ... A dále se uvádí, že "s týmem vládních úředníků a odborníků se zabývá dodržováním lidských práv, rozvojem občanské společnosti a nestátního neziskového sektoru, záležitostmi romské komunity a národnostních menšin a systematicky napomáhá usnadnění života zdravotně postižených občanů." Ve všech těchto oblastech tento tým připravuje nebo se spolupodílí na systémových a legislativních změnách.

Pojďme už jen ve stručnosti legislativní poučení dokončit a zajděme opět na vládní webové stránky. Dočteme se, že "vláda si zřizuje k podpoře své činnosti své poradní a pracovní orgány složené z členů vlády a dalších odborníků. Ty mohou být zřízeny jako stálé nebo dočasné orgány podle charakteru problematiky, kterou se zabývají." Pro působnost našeho ministra by to mohly být například Rada vlády pro lidská práva, Rada vlády pro národnostní menšiny, Rada vlády pro záležitosti romské komunity, Rada vlády ČR pro rovné příležitosti žen a mužů, Rada vlády pro nestátní neziskové organizace, Vládní výbor pro zdravotně postižené občany nebo Zmocněnec vlády pro lidská práva.

U toho posledního bych se rád zastavil, neboť touto významnou funkcí byli před časem pověření takové osobnosti jako Petr Uhl nebo Jan Jařab a popravdě řečeno by mne docela zajímalo, jaký je v podstatě rozdíl mezi ministrem pro lidská práva a zmocněncem vlády pro totéž.

(Nemají to ti ministři bez portfeje jednoduché. Už v Zemanově vládě řešil tehdejší premiér problém, jak uspokojit své dva velmi blízké spolupracovníky a tak zatím co Jan Kavan se stal ministrem zahraničních věcí, pro Egona Lánského vznikl úřad, kvůli kterému se panu ministrovi říkalo "pan Evropa". Vladimíru Mlynářovi, jenž také začínal "bez portfeje", se později dokonce vymyslelo speciální ministerstvo (informatiky), které však s koncem někdejší stojedničkové vlády zase zaniklo.)

Ještě v červnu 2007 se v jednom z oficiálních vládních dokumentů chystané komplexní transformace sociálně-právní ochrany dětí uvádí, že se jí bude zabývat ministryně bez portfeje Džamila Stehlíková. Kdo z "populární" Džamily poprvé udělal ministryni pro lidská práva se mi zjistit nepodařilo. Kdo první vymyslel, že dokonce máme takové ministerstvo, také nevím. Leč kdybyste to ministerstvo náhodou marně hledali, zajděte na Úřad vlády.

Je tam někde kancelář (možná i dvě) se sekretářkou, tiskovou mluvčí, ministerským šoférem a připojením na internet, bez kterého by jinak pan ministr nemohl pracovat. Ale pro všechny, kteří se bojí, že by současná překlenovací vláda to "ministerstvo" chtěla zrušit a další vláda, vzešlá z předčasných voleb, už dokonce ani neobnovit, mám dobrou zprávu : nejde zrušit, co neexistuje.

A tak si s tím přátelé můžete přestat lámat hlavu, ono to určitě nějak dopadne a naši političtí odborníci ve spolupráci s novináři jistě zase něco nestandardního vymyslí. Co byste řekli třeba ministerstvu námořnictva? Že nemáme moře? No a co?

To ještě neznamená, že bychom nemohli pro něj mít ministerstvo. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Miloslav Kučera
Spustit audio