Londýnská výstava chce současníkům přiblížit krásu zaniklé Byzantské říše

Římského císaře Konstantina Velikého proslavila dvě mimořádná rozhodnutí, která změnila svět. První ukončilo roku 313 pronásledování křesťanů a prohlásilo jejich víru za zákonné náboženství v římské říši. Druhé Konstantinovo rozhodnutí založilo roku 324 nové město na místě, kde v průlivech mezi Egejským a Černým mořem ležel starý řecký Byzantion. O šest později byla nová metropole zasvěcena a dostala jméno Konstantinopolis. Dnes je to obrovské turecké město, které se jmenuje Istanbul.

Konstantinopol rychle vzkvétala a v 6. století se za vlády Justiniána Velikého stala hlavním městem značně redukované Římské říše. Její vládci chtěli sjednotit celé Středozemí na základě společné víry a práva. Dnes jejich státu říkáme Byzantská říše, přestože se stále jmenoval Římské impérium, které přetrvalo až do roku 1453, kdy jeho metropole Konstantinopolis padla do rukou otomanských Turků.

Byzantium v letech 330-1453 je název výstavy v londýnské Královské akademii umění, na níž se podle britského deníku Daily Telegraph seznámíte s účinky a následky Konstantinových rozhodnutí. Její pořadatelé shromáždili spoustu jinak rozptýlených předmětů, které jsou viditelným dědictvím jeho impéria, ale zároveň položili dvě důležité otázky. První se ptá, jaký je skutečný odkaz Byzance, a druhá zní, jestli je její pochmurná pověst, která se v západní Evropě traduje od osvícenských dob, spíše úporný předsudek než skutečnost.

Britský dějepisec Edward Gibbon uveřejnil svůj šestisvazkový Úpadek a pád římské říše mezi lety 1776 a 1788 a Byzantince v něm označil jako degenerované vladařské plémě zapadlé do bahna intrik a úplatků, kde triumfovalo barbarství a náboženství. Britští školáci a studenti se ve škole dovídají spoustu zajímavých věcí o antickém Řecku a Římě i alžbětinské Anglii, ale o Byzanci nevědí skoro nic. Tamní kultura je označována jako doba temna mezi slavnou antikou a novým světlem renesance. Tradiční západoevropský dějepis je vůbec většinou vyprávění o válkách a mocenských převratech, kde se umění a kultura dostávaly ke slovu jen zřídka. Mnoho rysů současné Evropy je přitom odvozeno z Byzance včetně jejích právních pojmů, pojetí víry i regionální správy, pod kterou spadala i dnešní Ukrajina a Gruzie.

Byzanc zažila ve své imperiální historii dvakrát velmi těžké časy, když musela čelit několika vlnám masového stěhování národů do Evropy a vzestupu a rozmachu expanzivního islámu. Spoustu byzantských tradic si osvojilo Rusko, ale dnešní svět jimi poměřovat nemůžeme, takže bychom měli vědět, že oblíbený pojem byzantské tmářství může mít k realitě velmi daleko. A tak se raději vraťme na výstavu v londýnské Královské akademii, kde se o byzantské kultuře dovíme věci, které západní předpojatá mysl snadno přehlédne.

Byzantinci především na rozdíl od západních křesťanů neodmítli umění pohanské antiky, protože si ho osvojili a přizpůsobili. Když bylo roku 1902 na Kypru objeveno devět stříbrných talířů s rytinami ze života krále Davida, tak archeologové na první pohled soudili, že je to antická práce, ale datum na zadní straně říkalo, že byly vyrobeny v sedmém století v Konstantinopoli. Stejný původ má i rukopis s obrázkem proroka Davida píšícího žalmy, jehož realistický styl připomíná nástěnné malby v Pompejích, přestože pochází až z 10. století.

V byzantských školách se na rozdíl od středověkého Západu četl Homér a příběhy z pohanského bájesloví. Na londýnské výstavě je pozlacený skleněný pohár z 10. století, který byl uloupen v Konstantinopoli při smutně proslulé 4. křižácké výpravě, a od té doby je v benátském chrámu sv. Marka. Postava připomínající antického boha Herma je matoucí, protože pohár byl velmi pravděpodobně zhotoven pro byzantského císaře Konstantina VII. Porfyrogeneta, jehož písaři kopírovali texty řeckých tragédií, které bychom jinak neznali. Pohár vypadá jako antická památka, ale jeho kaligrafie je ozvěnou byzantinských textů a na jeho lemu je dokonce elegantní arabský nápis napodobující kúfické písmo, který je pouhou dobovou kulturní hříčkou, protože nejde o čitelná slova.

Byzantinci obdivovali a udržovali antickou kulturu, ale jejich umění nelze pokládat za projev jejího úpadku, protože nepochybovali o nadřazenosti křesťanství nad pohanskou antikou. Na londýnské výstavě to dokazuje například slonovinový triptych s Kristem a světci, který si objednal císař Konstantin Porfyrogenétos. Jeho tématem je křesťanská spása a dokonalost nebeského života světců. Tradice antického naturalismu pokračovala ve tvorbě byzantských ikon, které přečkaly tisíc let a jejich význam a smysl dodnes nepominul. Londýnská expozice dokazuje, že západoevropské osvícenství ve svém odporu k náboženství nedocenilo křesťanské umění a kulturu, které rozkvétaly ve východní římské říši. .

Příznačným rysy byzantských ikon jsou uměřenost a harmonie, což jsou hodnoty, které jejich tvůrci zdědili po antice. Asketičtí světci, milující Kristus, krása a klid Panny Marie, dokonalost jejího mateřství i příběhy z evangelia jsou podány bez extrémního emocionálního výrazu nebo banalit dobové módy. Toto klidné umění hluboce ovlivnilo umělce na počátku italské renesance, což na londýnské výstavě dokumentuje jeden celý sál věnovaný dlouholetým a plodným vztahům mezi Byzancí a Itálií.

Expozice byzantského umění podle recenzenta listu Daily Telegraph přesvědčí své návštěvníky, že představa o tisíciletém úpadku a závěrečném pádu Římské říše má daleko ke skutečnosti. Konstantinopol byla se svými zahradami, výtečně zavodněnými parky, pouličními kolonádami, paláci a monumentálními chrámy nejbáječnější město středověku. Není divu, že poslové z Kijeva, kteří roku 988 navštívili tamní chrám sv. Sofie, nevěděli, jestli jsou v nebi nebo na zemi.

Spustit audio
autor: Jan Černý