Lednové psí dny

Toto označení už na počátku 17. století zaznamenal náš matematik, astronom, astrolog a autor nejméně čtrnácti ročníků populárních kalendářů Šimon Partlic ze Špicberka. Název studené psí dny vznikl vtipným přenesením z původního pojmenování tzv. letních psích dnů, kterým jsou označovány nejparnější dny léta. Studené psí dny potom mají nepochybně věcnou příbuznost např. s pořekadlem: "Zima, že by psa ven nevyhnal" i rčením: "psí zima".

Studené psí dny se do našich zeměpisných šířek v dlouhodobém průměru dostavují ve dnech na přelomu prvé a druhé lednové dekády a bývají ukončeny až hromniční oblevou (hromničním oteplením), která se dostavuje zpravidla v poslední lednové dekádě, vyjímečně až počátkem února.

Studené psí dny jsou v dlouhodobém průměru naším suverénně nejchladnějším klimatickým obdobím. Neznamená to ovšem, že v jednotlivých konkrétních letech nemůže vyvrcholení zimy nastat i v jiném časovém úseku, např. v únorových dnech.

Podle měření teplot meteorologické observatoře v Praze - Klementinu, jejíž denní záznamy jsou k dispozici od roku 1775, lze za jedny z nejmrazivějších psích dnů u nás označit ty, které se dostavily především v letech 1942, 1893, 1830 nebo 1823, kdy na našem území i ve výškovém pásmu nižších poloh teploty po několik dnů klesaly pod -20 stupňů Celsia.

Klimatologická stanice v pražském Klementinu|foto: chmi.cz ,AFP

Vůbec nejmrazivější psí dny v éře systematických teplotních měření však na našem území odezněly v období od 9. až do 25. ledna roku 1799. Tehdy se po řadů dnů minimální denní teploty vzduchu pohybovaly mezi -20 až -25 stupni Celsia. Díky tomuto období se leden roku 1799 stal vůbec nejchladnějším lednem klementinské historické řady. Průměrná měsíční teplota ledna 1799 byla nepředstavitelných -9,3 stupně Celsia, když pro srovnání průměrná dlouhodobá teplota tohoto měsíce pro meteorologickou observatoř v pražském Klementinu je -0,5 stupně Celsia.

Klimatičtí historikové někdy leden 1799 označují pouze jako "Vavákův leden". To podle cenných barvitých líčení povětrnostních situací tohoto období, která jsou obsažena právě ve významných "Pamětech" milčického rychtáře a písmáka Františka Josefa Vaváka. Posuďte sami část jeho dobových záznamů: "Dne 11. ledna (1799) ... udeřil tuhý mráz. Studnice zatáhl, chlévy prorazil, nato 12. ledna ještě tužší, 13. a 14. ledna vždy ještě tužší mrazy byly. Ptactvo do domů letělo, v polích mrzlo, ty nejteplejší chlívy a hluboké studnice promrzly, řeky, strouhy až do dna promrzlé byly. Mlynáři nemohli mlíti, ani na Labi, ani na potocích, neb ostré a prudké mrazy kolům točiti nedaly. O zmrznutí vojáků na vartě a jiných po cestách lidí zhusta bylo slyšeti. Hovada a dobytek zimou v chlívích se třásli, sedláci byli nuceni jej k sobě do světnice bráti, aby v chlévech nepomrzl. Ptactvo povětrní do domů letělo, potravy hledajíc, zvěři v lesích dosti pomrzlo. Vojáci v Praze a jinde jen po půl hodině na stráži stáli. V každé vesnici a městě na nosy a uši lidé oznobeni byli, více ale těch, kteří na nohy se oznobili. Kdo ven vyšel, již omrzlý a šedivý byl a veliká zima jako oheň do tváří pálila..."

Lednové psí dny zahrnují tři vyhraněná dílčí období. Jsou to hyginská zima, prisské oteplení a fabiánská zima.

Hyginská zima je v dlouhodobém průměru prvním vyvrcholením zimy. Zajímavé je, že tuto skutečnost vesměs ve vzácné shodě zaregistrovaly ke dnům od 8. do 16. ledna i lidové pranostiky.

Prisskou oblevou nebo oteplením jsou tak v období studených psích dnů od sebe odděleny dva výrazně chladné časové úseky ledna - hyginská zima a vůbec nejznámější a zároveň i nejchladnější lednové údobí - fabiánská zima.

Fabiánská zima se na naše území v dlouhodobém průměru dostavuje od dnů na konci druhé lednové dekády až do posledních lednových dnů. Při matematicko-statistickém hodnocení teplotních řad středoevropských stanic právě fabiánské období vystupuje zvláště výrazně a lze jej v dlouhodobém průměru v souladu s lidovými pranostikami i u nás považovat za vyvrcholení celé zimy.