Láska za zvuku minometů. Milostné příběhy z východní fronty
I v tom největším válečném šílenství dokáže prosvitnout láska. Josef Citterberg se seznámil se svojí ženou na hromadě uřezaných končetin.
Paní Věra Citterbergová, rozená Větrovcová, se narodila na Volyni. Když jí bylo osmnáct, vstoupila do armády. Nejprve ji přidělili k protiletecké obraně a později ke zdravotníkům. Zatímco raněných bylo mnoho, zdravotníků byl naopak nedostatek.
„Dělala jsem školení na felčara, které bylo strašně rychlé. Potom mě přidělili k brigádě k předsunutému obvazišti. Procházeli jsme první linii, takže všichni ranění prošli našima rukama. My vám někdy pět šest dní nemohli ani spát," vzpomínala paní Citterbergová po letech.
Ani ve snu ji nejspíš nenapadlo, že právě v polním lazaretu, v nepředstavitelně krutých podmínkách, se seznámí se svým budoucím manželem, spojařem Josefem. Ten utekl z armády slovenského štátu, v roce 1944 přeběhl sovětskou stranu a jako velitel spojovací čety dělostřeleckého pluku se účastnil Karpatsko-dukelské operace. Na první setkání s budoucí ženou Věrou u vesničky Zindranova vzpomíná takto:
„Zindranova, to bylo něco. Obyvatelé z okolních vesnic sváželi raněné lidi - ať to byli vojáci nebo civilisti. Raněné položili na takový stůl a Věra jim musela pilkou odřezávat hnáty. Ty pak házeli do takového kumbálku. Když tam moje skupina v noci přišla spát, tak jsme nic neviděli a mysleli si, že jsou to nějaké haluze stromů. My jsme na tom spali do rána, na těch rukách a nohách odřezaných!"
Kulisou osudového setkání byla Dukelská operace, krvavá řež, při které padlo na 20 tisíc sovětských vojáků a 1800 příslušníků 1. československého armádního sboru, 4500 jich bylo raněno. S Věrou se pan Cittenberg oženil rok po válce.
Jiný příběh připomíná Marie Lomská. Ta měla svatbu přímo na bojišti. Rovněž volyňská Češka nastoupila na jaře 1944 do velitelského štábu, kde se seznámila se svým budoucím mužem, štábním kapitánem Bohumírem Lomským. Za čtyři měsíce se za něj provdala a to přímo v týlu fronty.
„Tam nám to uspořádali týlaři. Udělali pro nás hostinu, stůl do účka. Všichni se tam sjeli, hudba hrála. Z jedné strany se střílelo, minometná palba a my jsme seděli a tančili. To bych nikdy v životě neměla takový jako tam," vzpomínala po letech Marie Lomská. Její manžel nebyl nikdo jiný, než pozdější ministr národní obrany Bohumír Lomský. Po válce spolu měli tři děti.