Kulturní revoluce velryb
Velký bariérový útes při východním pobřeží Austrálie proslul jako pokladnice nepřeberného bohatství živočichů. Během australské zimy a jara se pestrá škála obyvatel tohoto divukrásného koutu světa rozrůstá o hrbouny dlouhoploutvé neboli keporkaky. Tyto velryby sem připlouvají z antarktických vod, aby přivedly na svět mláďata a zplodily další pokolení.
Samci keporkaků se na cestě do zimoviště ozývají zvláštními složitými zpěvy, které patří k nejnádhernějším hlasovým projevům ve zvířecí říši. Zpěvy keporkaků sehrávají důležitou roli při námluvách. Samci si zpěvem zajišťují přízeň samic a zároveň jimi snad i zapuzují své soky. Mladí keporkaci se učí zpěvu od starších samců a hlasový projev hrbounů dlouhoploutvých je mnoha vědci považován za projev zvířecí kultury. Existuje široký repertoár velrybích zpěvů, ale v dané populaci keporkaků se z pokolení na pokolení předává učením jen určitý typ velrybí písně.
Označení "píseň" není v souvislosti s hlasovými projevy hrbounů dlouhoploutvých přehnané. Keporkaci skládají z jednotlivých tónů fráze a ty splétají do složitějších motivů. Vlastní zpěv se pak skládá z více motivů a jeho přezpívání trvá samci deset až patnáct minut. Tím složitost keporkačích zpěvů nekončí. V každém ze světových oceánů mají keporkaci svůj vlastní zpěv. U australských břehů lze zaslechnout dva typy písní keporkaků. Jedním se ozývají samci pacifické populace při východním pobřeží nejmenšího kontinentu, druhý, odlišný zpěv je možné zaslechnout ve vodách Indického oceánu u západoaustralských břehů.
S trochou nadsázky bychom mohli zpěvy keporkaků z Pacifiku a Indického oceánu přirovnat k různým lidským jazykům. Rozdíl mezi zpěvy keporkaků na západě a východě Austrálie bychom pak mohli přirovnat k češtině a němčině, kterými mluví obyvatelé na opačných stranách Šumavy nebo Krušných hor. Analogie keporkačích zpěvů a lidských jazyků tím ale nekončí. I velryby mají svá "nářečí". Zpěvy velryb z různých částí Pacifiku se od sebe liší jako čeština obyvatel Prahy od nářečí jižní Moravy nebo Podkrkonoší. A stejně jako lidská řeč se i zpěvy keporkaků pozvolna vyvíjejí a mění.
A právě tyto pozvolné vývojové změny studoval u Velkého bariérového útesu Michael Noad z university v Sydney. Nahrál stovky hodin velrybích zpěvů a sledoval, jak velryby pomalu obměňují svůj "hudební repertoár". V roce 1996 ale zachytily Naedovy podmořské mikrofony mezi hlasy osmdesáti keporkaků zpěv dvou samců, kteří se ozývali "řečí Indického oceánu". Těžko říci, proč tyto velryby nezamířily z antarktických vod do svého západoaustralského zimoviště a zabloudily k Velkému bariérovému útesu. Byly ale tady a Noad hořel zvědavostí, jak se velryby přizpůsobí svému novému "jazykovému prostředí".
Keporkaci připravili australskému vědci obrovské překvapení. Když v roce 1997 velryby připluly z antarktických vod, ozývala se už třetina samců cizím, tedy "západoaustralským", zpěvem. A když velryby opouštěly vody Velkého bariérového útesu, zpívali cizí píseň téměř všichni samci. Naprosté vítězství zpěvu velryb z Indického oceánu bylo završeno v roce 1998, kdy se už původním pacifickým zpěvem neohlašoval ani jeden samec.
Ještě nikdy se vědci nestali svědky tak revoluční změny "repertoáru". Ani u velryb, ani u jiných tvorů. U Velkého bariérového útesu došlo z roku na rok ke "kulturní revoluci". Michael Naed předpokládá, že cizí zpěv z Indického oceánu byl pro samice z východního pobřeží Austrálie natolik atraktivní, že jej domácí samci museli převzít, pokud se nechtěli ocitnout v soutěži s cizími přivandrovalci mimo hru. V lidské společnosti dochází obvykle k zániku menšin a k jejich splynutí s většinovou populací. V případě australských velryb proběhl bleskově proces přesně opačný.
Bohužel, výzkum zpěvu keporkaků nepřináší jen dobré zprávy. Američtí vědci zjistili, že ke změnám ve zpěvu keporkaků dochází i lidským přičiněním. Ukazuje se, že keporkaci jsou velice vnímaví ke zvukovým vlnám sonarů využívaných k navigaci námořních lodí. Pokud se velryba ocitne v těsné blízkosti sonaru, může jí jeho intenzivní zvuk poškodit sluch. Ale ani slabší sonarové ozvy nezůstávají bez následků. Keporkaci v přítomnosti sonaru zpívají mnohem déle než obvykle. Zdá se, že velryby musejí "křičet", aby je bylo na pozadí sonarového "hluku" slyšet.
Lodní sonary přitom nejsou zdaleka jediným zdrojem nízkofrekvenčních zvuků, jež mohou přehlušit velrybí zpěvy. Podmořské vrty, radiové vysílání na nízkých frekvencích nebo vibrace lodních motorů mění podmořské ticho v nízkofrekvenční vřavu, v které mohou nádherné zpěvy hrbounů dlouhoploutvých umlknout jednou provždy.
