Supernova řádí v Praze

14. březen 2006

Od 3. března do 30. dubna proudí domem U Zlatého prstenu čerstvý vítr a vesmírný prach z Velké Británie. Výstavu s názvem Supernova, tedy jakási hvězdná exploze, připravila Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s Britskou radou. Představují se na ní malbami, projekcemi a specifickými instalacemi současní umělci žijící ve Spojeném království. Vesmírně si zadovádět můžete kromě pondělí každý den od 10 do 18 hodin.

Autorka Caroline Douglasová několik let objížděla britské výstavy soudobého umění, aby vybrala výtvarný vzorek autorů své země. Výstava podle jejích slov nemá jednotící myšlenku a je syntézou umění, které pramení z konkrétního východiska i zcela abstraktního pojetí. Jednou večer popíjela s manželem víno a dívala se na televizní dokument o hvězdách. Právě zde se dověděla o supernovách, hvězdách u konce života, které vyčerpaly nukleární palivo a hroutí se do superhustého stavu. Následuje exploze, kondenzace mraků a gravitační kolaps, čímž vzniká nová hvězda. Najednou tedy objevila ve vesmíru určitou metaforu uměleckého dění, protože řada uměleckých myšlenek přežívá a objevují se ve stále nové a nové formě. Takovým příkladem je třeba sám pojem modernismus. Umělci se stále snaží odtrhnout od toho starého a dát se novým směrem a přitom často dospějí k variaci předešlého uměleckého projevu.

Sarah Morris: Kapitál, 2000

Do Prahy zavítalo také několik protagonistů Supernovy. Toby Paterson představil jedno z děl tvořící sérii o dvaceti pěti částech. Jeho inspiračními zdroji byl londýnský festival architektury Britania z roku 1951, kdy byl autor rozhodně ještě na houbách, a dobová architektonická přehlídka v Polsku. Autor se tedy snaží bilancovat architekturu v zemích odlišné politické konstelace, ovšem spojujícím prvkem se v obou politických blocích stala architektura jako propagace nového poválečného životního stylu. Toby Paterson si zmapoval původní architektonické plány i jejich realizaci v obou zemích a právě z plánů ve svých dílech vychází. Hraje si s nimi na ploše sestavené z barevných panelů a vytváří z nich novou realitu vztahů městských nebo vesnických budov, které ve skutečnosti neexistují, protože se nacházejí ve vzdálených lokalitách. Ve zidealizované lokalitě se najednou objevuje třeba plovoucí restaurace, obchodní pavilon nebo multifunkční prostor, ve kterém může sídlit např. divadlo. Podobný pracovní postup jako Toby volí i Jane a Louise Wilsonovy ve videu Památka. Umělkyně natáčely v přežívajícím funkcionalistickém Apollonově pavilonu Peterlee v severovýchodní Anglii, který v 60. letech postavil Victor Pasmor. Komplex byl jedním z projektů, které dávaly šanci mladým poválečným architektům. Nedávno se rozpoutaly debaty o případném zbourání "památky". Wilsonovy natočily romanticky laděné záběry železobetonové konstrukce, po kterém šťastně lezou a poskakují místní výrostci. Reakcí na skutečný svět jsou také současně vzniklá videa a malby Sarah Morrisové. Pro tuto výstavu bylo vybráno téma Kapitál, hlavní město Washington. Barevná plátna v Mondrianově stylu kontrastují s projekcí odhalující temné útroby velkoměsta, kde jsou hybatelem všeho peníze. Morrisová dokumentuje komerční stavby jako banky a hotely, které jsou vlastně nepřátelsky zaměřené vůči člověku, mravenečkovi v labyrintu. Silná hra světla a stínu ještě podporuje pocit nepřekonatelné mašinérie.

Toby Ziegler: Jsem připraven na lásku, 2002

Na výstavě se objevilo i dílo Turka usídleného v Londýně. Schůzka naslepo Haluka Akakçeho je digitální animací čistých pravoúhlých tvarů. Caroline Douglasová stále neví, proč tak umělec projekci nazval. Jedná se o sérii kreseb, která je tak trochu nekoordinovaným způsobem zhmotňována a oživována. Snad tedy vyjadřuje název určitou náhodu v procesu umělecké tvorby. V prostoru sklepení domu U Zlatého prstenu jsou možná náhodně rozesety plakáty Richarda Wrighta. Umělec si hraje a hrál s kolemjdoucími na ulici i v galeriích. Lepiči jeho plakáty vylepovali po městech, jak se jim zachtělo. Wrightovo dílo dostávalo následně smysl až po umístění a vdechnutí života. Správně by i v galerii měly být plakáty připlácnuty na zeď, ale Caroline Douglasová rozhodla o jejich muzejním povznesení, podlepila je a stěhuje je tak po Evropě. Mimochodem Praha je čtvrtým místem britské výtvarné štace.

Richard Wright: Plakát, 2002

Kdybychom hledali mezi vystavujícími umělci nejvyzrálejšího autora, starého mistra, patrně bychom tak označili Garyho Huma a jeho Delfíní malbu. Reprezentační dílo je ovšem z počátků abstraktní tvorby, od které již autor upustil. V roce 1999 Velkou Británii zastupoval na výstavě v Benátkách. V Praze se představuje čtyřmi panely nalakovanými nánosy typických dveřních nátěrů, jaké známe třeba z nemocnic. Uvnitř neobvyklých maleb se ukrývají geometrické obrazce. Autor si za tato díla vysloužil přezdívku "Lesklý Gary", což jej příliš netěšilo. S netradičními malířskými materiály si pohrává i Toby Ziegler. Klasické lněné plátno totiž nahradil scotchbritem, látkou určenou k reflexnímu označení policejních nebo záchranářských vest. Stříbrný povrch podivně odráží světlo a chová se tak trochu jako monitor. T. Ziegler naprogramoval malbu na počítači a potom otiskl na neobvyklou plochu ještě neobvyklejší vzor, ve kterém bychom nejspíš hledali podle osmicípých hvězdic islámské symboly a v rýsující se budově pravděpodobně mešitu. Umělec ovšem netají, že tak znázornil jadernou elektrárnu v Sellefieldu. Zieglerova malba má ještě další tajemství. Stačí kolem ní přejít několikrát tam a zpět. Malba je čitelná pouze z postraních úhlů a uprostřed se zcela rozostří a stává se jen podivnou změtí nebo dekorem.

Asi nejprogresivnější cestu současného britského umění představuje na výstavě Dan Norton. Jeho počítačovou animaci si můžeme otevřít na internetu kdekoli na světě, a právě tím překračuje hranici muzejní instalace. Svým způsobem vychází z utopické ideje umění pro všechny a zároveň slučuje i myšlenku konceptuálního umění. V jeho abstraktním labyrintu Ablab nejde o čitelnost díla, ale o vtažení diváka do role aktivního tvůrce.

Dan Norton: Ablab, 2003-4

Mezi dalšími supernovovými autory bychom našli Phillipa Allena, Keitha Coventryho, Tonyho Swaina, Johna Wooda nebo Paula Harrisona. Všichni společně se podílejí na velkém pražském výbuchu britských uměleckých hvězd. Doufejme, že u nás jiskřit nepřestanou.

autor: Alexandra Dekanová
Spustit audio

Více z pořadu