Inscenovaná krajina Jana Pohribného

18. únor 2009

V liberecké Galerii U Rytíře probíhá do 6. března výstava fotografií Jana Pohribného Zemědotýkání. Instalace provádí několika cykly kontinuální tvorby u nás i za hranicemi oceňovaného fotografa, který posouvá krajinářskou fotografii do jiných sfér, než jsme zvyklí.

Pro Jana Pohribného je typické, že ke krajině přistupuje jako umělec, který v ní hledá námět, ale také jej sám dotváří, popřípadě přímo dodává. Výstava Zemědotýkání představuje průřez jeho fotografickou tvorbou od počátku 90. let až do roku 2007. Zatímco v sérii JanČin (1991 - 2000) vkládal do přírody papírové, jako by rozpadající se, křehké a přesto poeticky soudržné objekty Jana Činčery, a nacházel tak jejich nové významy i novou výtvarnou realitu v kontextu lesa, ledu, hladiny nebo skal, v nejnovějším cyklu výstavy Andělé již jde více o člověka, historii, odkazy mýtů.

Zvláště vděčné jsou pro to rybníky nebo jezera - v zamrzlých jsou vyšlapané magické kruhy, na hladinu nezamrzlých jsou dosazena umělá božstva, vynořují se z nich kamenné tváře, které jako by připomínaly, že zde byly dávno před námi. Pak jsou zde lesní bytosti harmonické (mechové) a také zcela jasně "člověk nepřipravený a nepřizpůsobivý", který často končí přerostlý lesem nebo padlý a nahý, pohlcený pokoseným polem. Je to možná výstraha - člověk by měl přece do duše krajiny, do kruhů spontánního života přirozeně patřit.

Jan Pohribný: Posmrtné masky (2006)

Dalším cyklem jsou Osvícené city (vtipná jazyková přesmyčka), v nichž se objevují evropská města, jejich historická architektura, potažmo sochařství v novém světle. To co je potlačeno a lehko bychom přešli, je díky Pohribnému nasvíceno a vystupuje do popředí ať už ve vtipu, či v nefalšované hrůze.

Jan Pohribný: Talatí de Dalt (1997)

V neposlední řadě je zde rozsáhlý cyklus Nová doba kamenná. Opět jde o původní krajinu či přírodní motivy, shluky skal nebo dokonce menhiry, kde je tvořivým prvkem světlo. Z toho, co přirozeně "je", vyvstává nová realita a když to není, fotograf je připraven postavit ze sněhu sopku, z kamenů labyrint nebo vydupat do pobřežního písku kruh. Navíc Jan Pohribný najde svůj námět kdekoli, ať už ve finském zálivu nebo někde v lomu na českém venkově.

Každá Pohribného fotografie si bezpochyby žádá náročnou přípravu, cestování, mapování terénu a nakonec i samotnou inscenaci a fotografickou "postprodukci". Často jde o fascinující, technicky dokonalou manipulaci fotografie nebo montáže. Jan Pohribný se nebojí země dotýkat a naslouchat jí. Se svou neutuchající vírou v přírodní energii, která je nejednou jasná jak žárovka, někdy možná nebezpečně balancuje na samé hranici kýče. Důležité však je, že se udrží na té správné straně.

Jan Pohribný: Biele pleso (1999)
autor: Tomáš Kůs
Spustit audio

Více z pořadu