Bytosti odnikud
Chtěli byste se někdy vrátit o sto let zpět a objevit se v dobovém uměleckého salónu? Nyní se Vám naskýtá unikátní příležitost nahlédnout do dávno zapomenutého světa prostřednictvím výstavy Bytosti odnikud, která se koná v Galerii hlavního města Prahy v Městské knihovně od 22. října 2008 do 1. února 2009.
Pod pojmem salonní malba si někteří z nás vybaví ležící, sedící či jinak ladně uspořádané nahé ženské tělo či portrét. Jiní si spíše představí obrovskou spoustu děl nahromaděných na stěnách salónu, aby žádný centimetr zdi nepřišel nazmar. Nedávno běžel v televizi dokument BBC s názvem Impresionisté. Mladíci s převratnými ideami, nastupující generace modernistů, haněli díla svých vrstevníků či starší generace, jež byla komerčně velmi úspěšná a hojně zastoupená ve významných pařížských salónech, zatímco život modernistů provázely přinejmenším v jeho uměleckých počátcích existenční problémy a nezájem i nepochopení veřejnosti. Středem kritiky byl zkostnatělý akademismus, tedy ustálené normy obsahující prvky vyabstrahované z klasicismu konce 18. století, podle nichž oblíbení autoři tvořili a které byly společností žádány.
Podobná situace se odehrála i u nás a stejné boje vřely na akademické půdě i mimo ni od poslední třetiny 19. století po první polovinu 20. století. Dodnes vnímáme pojem akademismus v pejorativním smyslu, avšak takto je chápán právě od dob modernismu. Přitom je třeba dodat, že i onen akademismus prošel jistým modernizačním vývojem, za nímž stáli dobový akademičtí pedagogové zvučných jmen jako Vojtěch Hynais, František Ženíšek či Václav Brožík, kteří sbírali umělecké zkušenosti ve Francii, především v Paříži. Postupně byla na Akademii od roku 1880 odstraněna výuka kresby podle sádrových odlitků a dobových mistrů. Do ateliéru se dostává živý model, nejprve mužský, posléze i ženský. Ač se nám to dnes nezdá, byl to obrovský posun.
Autorka výstavy, Marie Rakušanová, se rozhodla představit publiku salonní malbu tak, jak bylo dříve zvykem. Na stěnách visí nepřeberné množství obrazů bez popisek, a proto je důležitou pomůckou každého návštěvníka katalog, jenž je zdarma k dispozici. Velké sály jsou rozděleny do menších místností vyvolávajících v divákovi pocit intimity. Mezi obrazy jsou vměstnány reprodukce dobových časopiseckých ilustrací, fotografií či krátké smyček z filmů. Autorka tak zdařile konfrontuje akademické umění s populární kulturou.
Výstava je rozdělena do dvou celků. První část se zaměřuje na představení aktu, tedy základního uměleckého vyjádření, jež malíři studovali na Akademii a v němž se museli procvičovat celý život. Tento oddíl nese i název celé výstavy, Bytosti odnikud. Takto nazval na počátku 20. století francouzský výtvarný kritik Camille Mauclair svou úvahu o akademismu a klasicismu. Bytosti odnikud jsou totiž ony odosobněné akty žen, jež nenesou žádné známky uměleckého individualismu. Na výstavě je zajímavé pozorovat vývoj pojetí nahého lidského těla. Zpočátku se nám jeví jako něco vznešeného, ostatně tak bylo obnažené tělo po staletí pojímáno. Vzpomeňme třeba na Napoleonovy portréty, kde slavný vojevůdce rád nechával odhalené části svého těla, aby dodal obrazu majestátnosti. Nahota měla vždy vyšší smysl. Byla zahalená do roucha mytologie, alegorie či exotiky.
Témata obrazů čerpali malíři také ze sentimentální a dobrodružné literatury. Často jsou akty součástí výjevů z trhu s otrokyněmi, z pirátských přepadení nebo námořních plaveb, kde si zadavatel obvykle přál i trochu projevu násilí páchaného na nahém ženském těle. Ve Francii bylo zvláště oblíbené srovnání různých ras, afričtí otroci stáli vedle bílé oběti překupníků nebo byla srovnávána krása indických a bílých žen. U nás hráli exotickou roli hlavně Romové. Velkou oblibu si zde získal tzv. plenérový akt, nahé tělo umístěné v přírodě. Snad nejznámějším příkladem je Hynaisův Paridův soud, který se na tuto výstavu kvůli svým rozměrům nevešel, alespoň si můžeme vychutnat studie k tomuto obrazu. Za několik desetiletí se v rámci ducha doby akt posouvá do roviny zcela přímočaře erotické, frivolní až pornografické. Úsměvným příkladem je i dobová fotografie svlékající se ženy uveřejněná v Pražském ilustrovaném zpravodaji pojmenovaná Tajemství dámské kabinky. Na výstavě je zastoupen i autor čistě pornografických tisků Jaroslav Štika. Návštěvníka jistě zaujme také pojetí času v malbě. Zatímco starší obrazy respektují čas historický, lineární nebo cyklický, tedy mytologický a alegorický, díla mladší znázorňují jedinečný okamžik, který koresponduje s nezastíraným erotismem.
Druhou část výstavy tvoří portréty, jejichž funkce byla především reprezentativní. Dobový tisk byl plný reprodukcí dětských a ženských portrétů. Vyšší společenské kruhy se touto formou obvykle představovaly na veřejnosti. V té době sváděla s malbou velký konkurenční boj fotografie. Malíři také začínají pracovat s fotografií jako s předlohou. Kromě významných osobností se s oblibou nechávali portrétovat sami malíři. Byla to jejich nejlepší reklama. Obvykle jsou znázorněni při práci na portrétu slavné osoby nebo jim po boku stojí jako múza obnažená modelka. Nechybí ani portréty politiků určené pro masové šíření. Přesně dané pozice a gesta měly dodávat zobrazené osobě vážnost a důstojnost. S největším zájmem se tato část výstavy setkává pravděpodobně u nejstarší generace, neboť pamětníci ještě na obrazech rozeznávají jim důvěrně známé osobnosti veřejného života.
Je třeba dodat, že současná výstava je svým zaměřením u nás zcela ojedinělá. Výstavy na toto téma se zatím objevily především ve Spojených státech, kde prezentovaly francouzský akademismus. Autorce výstavy se zdařilo salonní umění představit, aniž by je odsuzovala či glorifikovala, což byl úkol jistě velmi nelehký. S mnoha zapomenutými díly a umělci bychom se pravděpodobně jinak nikdy nesetkali. Přitom výstava nás přesvědčuje, že je nemůžeme odsuzovat nebo měřit příliš vysokou laťkou, neboť žili v zajetí přání svých klientů, jejichž přáním se pochopitelně podrobovali. Mnozí tak zaplatili vysokou cenu za příjemné finanční ohodnocení svých obrazů, ale také za potlačení individuality a upadnutí do uměleckého zapomnění. Přesto najdeme v katalogu i mnohá zvučná jména, jejichž nositelé podlehli tomuto žánru jen v určité době, a také jména zcela nečekaná. Málokdo by zde hledal obrazy abstraktního malíře Františka Kupky nebo ilustrátora Zdeňka Buriana, na jehož aktech bychom však možná někde v rohu našli i nějakou tu přesličku.
