Zuzana Navarová d.t.: Jako Šántidéví - Méně barevná variace již známého

25. listopad 2003

Po všech stránkách úspěšném předloňském albu "Barvy všecky" skupině KOA Zuzany Navarové právě vychází, opět u vydavatelství Indies, nová deska "Jako Šántidéví". Základní poznávací znamení hudby KOA zůstávají stejná, stylová i textová barevnost zkrátka k tomuto seskupení přímo ovlivněnému romsko-arabsko-španělsko-českou kulturou patří. Některé žánrové vlivy, zejména ty romsko-etnické, jsou na šestnácti písních (tentokrát z třetiny podepsané pianistou Máriem Bihárim) cítit více než na minulé desce, jiné zas mírně upozaděny, celkové dojmy se však velmi podobají. Možná až příliš.

To, co bylo na albu "Barvy všecky" přitažlivé a co jim dodávalo na originalitě, byla schopnost udržet písně na hranicích žánrů. Než ten který etnický či stylový exkurs stačil sklouznout ke své ortodoxní podobě, byl vystřídán jiným, než ten který text mohl načichnout nasládlým sentimentem nebo přejít od prostoty k vulgaritě, došlo v něm minimálně k vystřídání jazyků. Písně vzbuzovaly dojem dlouhého zrání a přísného výběru z širokého repertoáru - což nakonec dokazovaly i koncerty, na nichž stále znělo dost z doposud nezaznamenaného.

Jako Šántidéví

"Jako Šántidéví" budí dojem narychlo vytvořeného druhého dílu k minulé desce. Velkou část písní pravidelný koncertní divák pozná (týká se to spíše té části vystoupení, která by snad ani neměla opouštět pódia), ty nové zpravidla připomínají zjednodušenou variaci toho, co už jsme slyšeli. Staropražským šramlem stylizovaná "Marie", která by se do konceptu minulých "Barev" mohla vejít ještě s odřenýma ušima, otevírá aktuální desku směrem ke kusům, pro které by tam už místo nezbylo. Je řeč o písních, které postrádají žánrový přesah: jako extrémy by mohly být vybrány z jedné strany pivně countryová "Cesta dom'" (nic proti cynickému propadnutí kouzlu světa trampingu, ale nadhled, jaký je pozorovatelný například u "Trampské" bří Ebenů tu poněkud schází), druhý extrém zastupuje sladkobolný patetický ploužák "E drabára" Mária Biháriho ("Pár anielov k nám neletia, Bože moj, ja ten svoj prídel na kríži nechcem zvesiť...").

Jsou tu i výjimky. Vedle dosud neslýchaného stylového i jazykového experimentu, připomínajícího spíše hypotetickou hudbu k večerníčku "Vrabčák čaroděj", tu stojí titulní skladba "Bohyně míru" o dvou slovech - "Šántidéví ví". Svým temnějším a lehce hypnotickým výrazem se od všeho ostatního vymyká a po všech hrátkách se sarkasmem a sentimentem působí zcela přirozeně, v tom dobrém smyslu slova relaxačně. Pokud je ona tím nastíněným krokem ke sférám, ke kterým se KOA bude do budoucna posouvat, pak je tu vcelku příjemná naděje, že s novými a odbarvenějšími variacemi již známých modelů bude skoncováno.

autor: Hynek Just
Spustit audio

Více z pořadu