Planeta opic
Fenomén Planety opic se vrací do kin v přepracování Timem Burtonem, a uzavírá tak řadu amerických letních filmů. Opět se ponoříme do dobrodružství novodobého Robinsona v zemi, kde opice převzaly vládu nad lidmi a vytvořily vlastní politický systém s člověkem jako otrokem.
Planeta opic (1968) režiséra Franklina J. Schaffnera popisuje boj kapitána Taylora (Charlton Heston) s inteligentními opicemi na planetě ne nepodobné Zemi. Film byl jako jeden z mála fantastických snímků západního exportu vpuštěn do socialistické televize, tím získal kultovní status a jen málokdo si nevybaví poslední depresivní záběr se zborcenou Sochou svobody na pokraji liduprázdné pláže. O třicet dva let později přichází do kin přepracování stejného nápadu režisérem Timem Burtonem a je nutné přiznat, že se hollywoodským recyklačním kotlům podařilo vzdát úctu filmové předloze v tak inteligentním navázání na původní knihu Pierra Boulleho, jaké by zrovna od Burtona nikdo nečekal. S jeho jménem se pojí představy komiksových, vizuálně téměř kýčovitých lokací z Ospalé díry a nimrání se v nitru hlavních hrdinů, bez pořádného okolního děje. Planetou opic se Burton přibližuje k epickým realistickým dobrodružstvím, které stojí nohama pevně na zemi.
Arogantní kapitán Leo Davidson (Mark Wahlberg) opouští vesmírnou výzkumnou stanici Oberon, aby jako první lidský pilot prozkoumal elektromagnetickou bouři. Dostává se do vzdálené budoucnosti, kde neovladatelná raketa havaruje na povrchu neznámé planety. Potkává domorodce: lidi ovládající angličtinu. A zároveň potkává inteligentní opice. Opice si zotročily lidskou rasu jako služebníky, což je pozice, s jakou se Davidson nemůže smířit. S pomocí humánní šimpanzice Ari (Helena Bonham Carterová) uniká skupinka lidí a rebelantských opic do zakázané zóny, kde prý leží důkaz o božském vzniku opičí rasy. Zprofanovaná časová smyčka opět řeší všechny otázky, tentokrát je do ní přimíchán závan paralelních světů. Srovnávat tak osobitý a samostatný film s filmovým sourozencem je zločin Burton točil film na motivy Pierra Boulleho, ne podle Shaffera, i když inspirace Hestonovými velkofilmy je zřetelně vidět například ve finálním souboji. Následující odstavce proto hodnotí film jako celek, ne jako pokračování.
Dramatický odchyt lidí opicemi, téměř okamžitě po Davidsonově opuštění rakety, udává tempo děje až do konce filmu, ovšem samotné akční sekvence jsou vyvažovány opičím politikařením a snahou poukázat na rasovou nesnášenlivost mezi dvěma civilizacemi. Jinými slovy, Davidson vysvětluje divákům, že člověk nemůže žít v míru s jiným inteligentním druhem a naopak. Vždy se jedna kultura bude snažit o nadvládu nad druhou. Hlavní hrdina je proto typickým představitelem Homo Sapiens: je arogantní, cynický, egoistický a nesnáší opice. Rozhodně se nejedná o miláčka skandujících fanynek, spíše inklinuje k antihrdinovi, kterého nezajímá nic jiného než vlastní osud. Při útěku bezohledně ničí společenské postavení Ari, aniž by jí oplácel evidentní náklonnost, a stejně tak odmítavě se chová ke vždy pečlivě upravené divošce Daeně. Milostný trojúhelník mezi opicí a lidmi byl původně dopracován do detailů, ale ve střižně z něj vypadly všechny intimnější části a zbývají jen vilné a žárlivé pohledy hrdinek. O to větší je citové napětí.
Téma Planety opic v sobě zahrnuje množství zrcadlových ploch pro současnou světovou situaci a možné vývoje politických krizí, jedná se koneckonců o bajku, kde lidskou proradnost a zlotřilost nahrazují opice. Schaffner využil možnosti propracovat film na politicko-rasistické úrovni daleko víc než Burton, u kterého se vyskytují hlavně zdůrazněné obrazové prvky opičí kultury a celkového settingu planety. Džungle je zeleně temná, lepkavá a dusná; poušť suchá, žlutá a nehostinná; opičí město zmatené, orientální a vesměs připomíná cikánský tábor. Jeden dialog mezi nenávistným generálem Thadem (Tim Roth) a mírumilovným senátorem Sandarem řeší všechny intrikářské situace pro zbytek děje a jen několik vedlejších situací směruje postavy k hlubšímu propracování. Thaneův umírající otec (Charlton Heston) si dvojsmyslně zavzpomíná na počátky opic a vybaví synátora samopalem, vcelku zbytečně, protože ten ho neumí používat (v Planetě opic z 1968 byly pušky a fotoaparáty). Ari se pokusí vrátit k opicím, ale je vyhoštěna zpět k lidem a každá z vedlejších postav projde vnitřní změnou tak, aby se nedalo prstem ukázat a říct, že tahle opice je zlá a tenhle člověk dobrý. Davidson sám nakonec převezme zodpovědnost za ochranu divochů v monumentální bitvě, po které s úspěchem odletí z planety opic do vesmíru a doletí až do křečovitého konce, který má připomínat šokující Sochu svobody z původního filmu. Namísto toho připomíná hloupé béčko. Burton se nechal slyšet, že k natáčení druhého dílu ho nikdo nepřinutí, ačkoliv scénář mu byl předložen několik dní po premiéře.
Při bližším zkoumání se odhalí naroubované situace a nedopracované nápady, jako je Davidsonovo svévolné opuštění stanice Oberon: prostě sedne do výzkumného modulu a odstartuje za zády kapitána stanice (Burton typicky převádí zažité výrazy do obrazové řeči "udělat někomu něco za zády"). Připomene-li někomu interiér Oberonu slavný seriál Star Trek, je na správné stopě: výkonný producent Ralph Winter se podílel na výrobě tří filmů z klasické série Star Treku. Slavných jmen se kolem filmu vznáší tolik, až se zdá, že za kvalitou snímku stojí především velký rozpočet a ne samotné zpracování. Pravda je někde uprostřed: nebýt takových nákladů, nikdy by Burton nenatočil tak působivě neburtonovský děj. Fantastický film musí divákům vnutit věrohodnost filmového světa, donutit je uvěřit, že to, co se děje na plátně, není blábolivá fraška a mohlo by se to stát, kdyby. Planetě opic, na rozdíl od Spielbergova A.I., uvěříte. Burtonův svět je realistický, nikoliv fantazijní, a postavy nejednají škrobeně, takže diváka vtáhnou do svých problémů během několika minut. A jestli si někdo odnese pár témat k přemýšlení, tak film splnil svoji úlohu nejen po zábavné stránce, ale i po té sdělovací.
Kostýmy opic (šimpanzi, gorily, orangutani) jsou důkazem maskérské zručnosti, vyplňují planetu opic zástupci inteligentních opů a bohužel pro jejich nositele je celkem zbytečné vědět, že Ari je Bonham Carterová, Thade Tim Roth nebo že pod krunýřem Krulla se skrývá Cary-Hioryuki Tagawa. Stejně jejich tváře ve filmu nejsou vidět a dost pravděpodobně by stejný výkon předvedli profesionální kaskadéři. Opakuje se situace jako u animovaných filmů, kde jsou diváci lákáni na slavné herce dabující hlavní animované hrdiny. Jediným hereckým esem proto zůstává dostatečně vypracovaný Mark Wahlberg (původně se uvažovalo o Arnoldu Schwarzeneggerovi), kterému se jaksi zmenšil obličej na úkor celkového zbytnění postavy. V některých záběrech vypadá komicky, asi jako deseticentimetrový kapr s výrazem dvoukilového macka. Krom toho je vědec opět předveden jako superman, proti čemuž by se akademická obec konečně měla ohradit. S fyzickou vizáží jde ruku v ruce Wahlbergův špalkovitý výkon, vynikající ve filozofičtěji laděných scénách (rozuměj: tam, kde se neběhá a nemlátí). Zbytek identifikovatelného hereckého personálu (Kris Kristofferson, Estella Warrenová) hraje úspěšně zdivočelé lidi přiznejme si, hlavní roli v Planetě opic převzal latex a maskéři.
Burtonovsky laděné dobrodružství je krásně vyprávěným příběhem, ve kterém se skutečně něco děje jak na úrovni jednotlivých hrdinů, tak v mikrovesmíru okolních událostí. Scénář viditelně a přímočaře pokračuje z místa A do místa Y (Z je vyhrazeno matoucímu konci), za jednáním hrdinů se skrývá nutnost domýšlet si, co se děje, a spád událostí drží pozornost jako magnet. Copak byste se nechtěli dozvědět, co leží v zakázané zóně Kalima a kdo je opičí prorok Semos? Planeta opic z roku 2001 má efektní odpovědi, na které jen tak nezapomenete. S klidným svědomím jsem letos doporučoval jen málo filmů, Planeta opic mezi ně patří.
