Padesát na padesát
Z Výstavní síně Mánes je krásný výhled na Prahu. Při pohledu vpravo můžete vidět Národní divadlo, které se taky zhlíží ve vodním řečišti Vltavy. Plynoucí tok řeky asi připomněl řediteli Národního divadla Danielu Dvořákovi, že člověk má své omezení časem. Proto se rozhodl ve Výstavní síni Mánes částečně bilancovat svou scénografickou tvorbu, kterou představil spolu se svými výtvarnými sbírkami. Výstava dostala název Daniel Dvořák - 50:50 (fifty/fifty) scénograf/sběratel.
Jak se sám autor vyjádřil, chtěl, aby výstava obsáhla jeho začátky v napůl profesionálních podmínkách přes různou profesionální práci pro divadla až po poslední realizovanou scénografii, muzikál Miss Saigon. Vybírat se snažil to, co mu přišlo zdařilé, přípravě výstavy a jednotlivých exponátů věnoval asi tři čtvrtě roku. Součástí výstavy jsou nejen fotodokumentace inscenací a scénografické modely v poměru 1:25 a 1:50, ale i některé prvky dekorací ve skutečném měřítku, tedy 1:1, které se až dodnes používají na jevišti. Ty samotné dominují výstavní ploše, protože zabírají střed vzdušných prostor Mánesu. Nejvýrazněji se tyčí otočný podstavec, působící svým trochu pyramidovitým tvarem a především neonově svítícím beránkem s křížem na hlavě téměř jako ústřední motiv. Dekorace je z Verdiho Requiem v Národním divadle a ve spojení s dekorací andělských křídel určitě naplňuje skrytý promyšlený koncept. Kurátoři Pavel Petráněk a Martin Dostál jsou do něj jistě zasvěceni. Za nimi visící medvěd, tedy trochu vpovzdálí, nás zase uvádí tentokrát do menšího českého světa, váže se k nové inscenaci Prodané nevěsty v Národním divadle.
Dvořákovy umělecké začátky probíhaly v období normalizace. Nemusely být příliš veselé, ale v poměrně svobodném divadelním světě měly jistě své kouzlo. K počátkům se vážou spíš černobílé fotografie, někdy pochopitelně nepříliš kvalitní, ale naznačující postupnou cestu vývoje výtvarného pohledu na jeviště a jeho vztahy. Protože expozice klade důraz na spolupráci s Jiřím Nekvasilem a práci pro Národní divadlo a evropské operní domy, vidíme především výsledky tohoto vývoje. Ve Dvořákově tvorbě je několik typických znaků. Jak se sám vyjádřil, jde především o vztah světlo - hmota. Ale pro mě bylo zajímavé zaznamenat, že autor jako málokdo dokáže skloubit historické prvky dekorací a prostorových objektů s moderními tvary a liniemi. Na fotodokumentaci a modelech vidíme lépe, že tato schopnost byla jasná už na počátku. Celek působí harmonicky a spojuje často zdánlivě nesourodé prvky, které velmi dobře fungují v inscenacích. Jako příklady můžu uvést scénu k Donu Giovannimu ve Stavovském divadle nebo výtvarné pojetí inscenací Smrt Klinghoffera a už zmiňované Prodané nevěsty v Národním divadle. U posledních dvou jsou zvýrazněny typické znaky zase viditelně trochu jinak než v devadesátých letech. Ve slabším světle, ale s citem k tématu. U Smrti Klinghoffera vyniká vůči minimalistické hudbě minimalistická scéna s lodním šroubem, který mnoho z inscenace předjímá a vysvětluje. U Prodané nevěsty zase přichází velké množství drobných nápadů, které ale působí výrazným dojmem. Jako třeba sokolové tvořící tvary a číslice nebo pivní oltář s všudypřítomnými kachnami. Mezi zajímavé instalace patří také vysílané videozáznamy, zvláště výtvarné pojetí Evropské turistiky Josefa Berga pro Českou televizi, kdy nápad s Hitlerem smazávajícím na tabuli křídou nakreslené evropské hranice a následně ždímajícím krev byl silný a velmi zapamatovatelný.
Druhá část expozice je věnována sběratelské činnosti Daniela Dvořáka. Výtvarné artefakty především z okruhu jeho vrstevníků, většinou z okruhu Tvrdohlavých, doplňuje Dvořákův umělecký vkus. Ten asi pramení ze vzájemných sympatií různě založených výtvarníků. Některá díla nenaplňují svou kvalitou naše očekávání, ale celkově jde o v budoucnu jistě významnou sbírku. Nejzajímavější se jeví zatím ještě ne tolik objevené práce Antonína Střížka a díla Jaroslava Róny a Petra Nikla, jež mají náboj života a jsou už tak blízko divadelnímu pojetí světa.
Scénografická tvorba Daniela Dvořáka má zkrátka svoje výrazné kvality. Ze všech artefaktů a děl je znát výrazné dramatické cítění, které s divadelním světem konvenuje a viditelně se snaží harmonizovat různé prvky. Chybou by se mohlo zdát velké zhuštění celých období (například jen malá zmínka o Opeře Mozart) a někdy jen určitý přelet nad tématem a pojetím, ale prostor a zaměření asi nedovolil víc. Jeho tvorba však působí mladě a neustále svěže, takže asi dojde k nějakému vývoji. Sám předpokládá dalších padesát let tvorby, tak mu je přejme. Ale vše jistě není ohraničeno časem, a od toho tu je divadlo se svým trochu zázračným jevištěm a jeho scénou.
