Loutky mají své kouzlo

9. únor 2005

"Jé! Škoda, že se na ně nesmí sahat." To byla první slova, která jsem uslyšel. Byla pronesena na výstavě v Muzeu hlavního města Prahy věnované práci Vojtěcha Suchardy. Rozzářené děti se byly podívat na veselé loutky z divadelních inscenací. Ani si nevšimly prostoru po levé straně, kde byly plastiky a fotografie soch a výtvarných prvků. Sucharda ale dokázal tyto dva světy, dětský a vážný, ve své tvorbě propojit.

Pocházel z podkrkonošského rodu, který se vždy zaplétal s divadlem. Právě tvorba loutek byla Suchardovým jakoby druhým tvůrčím obdobím. V první světové válce musel bojovat na východní frontě, což se vepsalo do jeho duše. Po válce se tedy upnul na svou dětskou lásku - loutky. Ne že by byl začátečník - v jeho rodině se vyráběly po generace a měly tu nejlepší pověst. On se jim ale chtěl věnovat plně. V Bubenči založil roku 1920 "Divadélko V říši loutek". Šlo o provizorium ve školních prostorách, bývalé kapli. Spolu se svými spolupracovníky řezal loutky, řešil technické problémy, ale taky režíroval a hrál. Divadlo prošlo raketovým startem, téměř od začátku bylo uznáváno jako jedno z nejlepších. Velmi rychle se přesunulo do nové budovy Ústřední městské knihovny v Praze, kde "Říše loutek" působí doposud. Strmá kariéra divadlo dokonce dovedla mezi světovou elitu loutkářů (vždyť je to česká specialita) a k založení mezinárodní federace UNIMA.

Koncepci výstavy už jsem trochu předeslal. Po pravé straně loutky k inscenacím, kterým nalevo jakoby odpovídají sochařská díla a plastiky. Řezbované marionety na malých scénkách sousedí s loutkami soustruženými i modelovanými, plošnými a stínovými. Stojí tady na malých pódiích, kde by se během hry nemohly jinak snášet. Najdeme zde oblíbence své doby - vedle Ferdy Mravence nesmí chybět Brouk Pytlík a další veselí kamarádi z hmyzí říše. Působí velmi životně, restaurátorská snaha umělců po povodních přinesla pěkný výsledek. Pro dětské publikum se ani nerozpakoval dodat groteskní výraz loutkám inspirovaným dospělými své doby. V "hospodě" tu stojí a sedí typy, které bylo možné potkávat den co den. Z jejich výrazů lze rozpoznat, že některé věci nepodléhají změnám. Jsou tu ale také loutky z pohádkových představení. Kousek od všedních typů létá smrťák i draci. Princezny, princové i králové mají ušlechtilé rysy, které můžeme porovnávat s rysy světců na druhé straně plochy. Jedno mají společné - oduševnělý výraz obličeje, který umí dřevu či kameni dodat jen ruka umělce. Čerta a různé druhy ďáblů zase můžeme porovnávat s fotografiemi chrličů a dekorativní výplně architektury chrámu svatého Víta, kde se Sucharda podílel na dostavbě. Kostýmy a dekorace k loutkovým inscenacím tvořila jeho manželka, Anna Suchardová-Brichová. Toto spojení se projevuje výrazně i na výstavě, jednotlivé tvary i barvy mají kongeniální podporu.

Pro zničený orloj na Staroměstské radnici vytvořil dřevořezby podle vlastních návrhů

Zdá se to zvláštní, ale při pozorování vystavených děl se ukazuje jedna zajímavá věc. Začínal jako tradicionalista, ale postupně byl otevřen moderním proudům vnímání. Z kamenných a dřevěných tvarů vyrůstají vzdušnější a expresivnější, které víc napodobují život, jak se naučil ve své dramatické tvorbě. Nikdy také nepřestal vytvářet pomníky, náhrobky, restaurovat plastiky. Dokonce pro zničený orloj na Staroměstské radnici vytvořil dřevořezby podle vlastních návrhů. Ale dětský svět byl pro něj inspirativní a naplňoval ho, i když během počátečních let komunistického režimu se jeho aktivity nemohly tolik projevovat. Divadlo "Říše loutek" ale pořád stojí a hrdě se ke svému dávnému principálovi hlásí, objíždí republiku i svět. Děti na loutkové divadlo chodí, takže jeho tvorba neustále žije. Stejně tak jako jeho práce na chrámu svatého Víta. Její fotografický záznam nyní máte možnost vidět v Centrální katolické knihovně v Praze-Dejvicích, a to až do března.

Vojtěch Sucharda ja také autorem zoomorfních plastik na chrámu sv. Víta
autor: David Ašenbryl
Spustit audio

Více z pořadu